byla jsem tam naposled v roce 2004, šlapali jsme to s dětmi 3,4,5,7,7 z obce Vidly, kde jsme byli na dovolené. Mládež někde našla metr provazu a hrála si na bouřku (konce provazu k sobě a dá to jako ránu, asi zkombinovali poučení o elektrické energii a bouřce), hráli si a šlapali nahoru i dolů jak fretky. Vůbec je nebolely nohy ani si nestěžovali, jak je to nebaví.
Nahoře ovšem na mně prostřední visel, že se bojí, že ta věž spadne. bylo polojasno, vítr hnal lehké mraky a když se jeden podíval nahoru, byl dojem pádu dokonalý.
Že kdyby mínila spadnout, tak už dávno leží, ho neuklidnilo, zabralo až vzdálení se na dvojnásobek výšky věže.