Pohodlně jsme se vyspali v hotelu a zas jdeme na snídani se spakovanými kufry. Čeká nás třídenní trek hornatým severem Thajska. Máme v hlavě uloženo, že Thajsko = pláže a moře. Jenže Thajsko je země obrovská a rozložená od jižních ostrovů až po sever, kde jsou dost vysoké pohraniční hory. Pro mnohé docela překvapivá skutečnost. Kufry zůstanou uložené na hotelu a my opouštíme Ching Mai jen s malými batohy, v nichž máme oblečení na 3 následující dny a pár nezbytností. Mikrobusy nás odvezou do vesnice, kde se hned seběhne několik domorodých žen, které se nám snaží prodat nějaké suvenýry. Mají smůlu, před cestou si těžko přidáme do batohů nějakou zátěž navíc. Thajský průvodce Chai odjíždí do vesničky, kde budeme dnes spát, aby nám tam nachystal večeři. My zatím vyrážíme husím pochodem do hor. My půjdeme do kopce, z kopce, Chai ty kopce obejde okolo.
Je tu krásná krajina. Všechno bujně roste. Někde lesy vypadají skoro jako u nás, jinde je to divoká džungle protkaná liánami, nebo zas houštiny bambusů. Občas vyjdeme z lesa ven a procházíme mezi políčky, na kterých roste hlavně kukuřice (je vidět, že pro dobytek tu zelené potravy roste dost a dost, takže kukuřice po sklizni vyzrálých palic zůstává stát a bez užitku usychá), soja, buráky. Pochod je to docela náročný, trekové boty oceňujeme, když se prodíráme zarostlými pěšinkami, nebo brodíme přes potůčky. I na šotolině se pořádné boty hodí. Chvílemi zastavujeme, abychom se napili a trochu posilnili z vlastních zásob. Jsme docela rádi, když se k večeru mezi poli přibližujeme k cíli dnešní trasy. Budeme spát na zvýšených dřevěných podlahách, pokrytých rohožemi . Jsem ráda, že s sebou mám svůj malý spacák, protože deky na přikrytí nevábně páchnou stuchlinou. Jsou tu i moskytiéry. Je to jednoduchá ochrana před komáry.
Chai nám zatím připravil chutnou večeři, v chladících boxech s ledem má i pivo a jiné nápoje. Osprchujeme se v provizorních sprchách, ale jsme rádi, že máme k dispozici tekoucí vodu a můžeme spláchnout prach. Večer posedíme u ohně, najdou se i zdatní hráči na kytaru. Pak už se rozcházíme na svá lůžka.
Ráno u ještě teplého ohniště leží místní psi. Snad jim ani nevadí, že si o nějaké zapomenuté žhavé uhlíky popálí kožich. Možná se tím zbavují parazitů v kožichu.
A taky jsou tu už místní ženy oblečené v krojích. Rozložily své krámky a snaží se něco prodat.
My se projdeme vesnicí, abychom se podívali, jak se žije v těchto odlehlých vesničkách v horách. Žádný přepych se tu samozřejmě čekat nedá. Pro jejich děti právě přijíždí auto, aby je odvezlo do školy.
A už je čas pokračovat v naší cestě. Chai už odjel a bude na nás čekat s obědem v domku uprostřed dnešní trasy. Cesta přes kopce je hodně podobná té včerejší. Fotím a občas sbírám různá semínka rostlin, co potkáváme. Když dorazíme k říčce, kde je jednoduchý dřevěný přístřešek, je tam už jedna skupina turistů. Vystřídáme se u stolů, kde obědváme. Po krátkém odpočinku jdeme k vodopádům. Cesta k nim je nečekaně zarostlá, tak si trochu poškrábeme nohy v kraťasech. Lepším řešením je chůze přímo potokem. Ale kameny jsou kluzké, občas se někdo nechtěně vykoupe. Od vodopádů se vracíme zpět jinou trasou, asi abychom si užili i krkolomného stoupání a posléze prudkého klesání zpět k potoku.
Ještě nás čeká cesta do vesnice, kde bude náš dnešní nocleh. Je docela úlevné, když se objeví pole. To už je jasné, že vesnice bude nedaleko. Nocleh je ve stejném stylu jako ten včerejší. Taky se tu povaluje mnoho psů, kteří ale nejsou otravní, ani útoční, jen trpělivě opodál čekají, jestli pro ně něco nezbyde z naší večeře. „Koupelnu“ jsem málem zbořila, když jsem se při oblékání chtěla přidržet dřevěného sloupku. Koupelnou se rozumí 4 stěny ze starého vlnitého plechu, rohy tvoří značně prohnilé dřevěné sloupky. Moc stability to nemá. Opřít se o stěnu by bylo dost odvážné. Hodí se sem parodie přísloví: „Doma se koupej v tom, co máš, jinde v tom, co ti nabídnou.“
Po večeři přicházejí domorodé dívky v krojích a zazpívají nám jejich písně a předvedou tance. My jim na oplátku taky zazpíváme a zkusíme si s nimi i zatančit.
Jsme unavení, tak nám už ani nevadí spaní na tvrdé podlaze. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost nahlédnout i do života horských vesničanů.
Po ranní procházce vesnicí se mikrobusy vracíme do Ching Mai, ale cestou ještě zastavujeme, abychom se projeli na slonech a na raftech.
Na slonech sedíme na kovové lavici, která je přivázána na hřbetě zvířete. Každý slon má svého ošetřovatele, kterému se říká mahut. Doufala jsem, že se sloni projdou kousek po rovině, ale jdeme k řece, ke které vede úzká bahnitá cestička. Mám docela strach, aby slon neuklouznul a neupadnul. Sloni pokračují přes řeku, která je plná obrovských kamenů. Přebrodíme řeku, jdeme kus po druhém břehu a pak zase brodíme zpět a podobnou strmou a bahnitou cestičkou se vracíme. Jsem ráda, že to mám za sebou. Ale moc nechybělo, abych si to prošla ještě jednou, protože za naším slonem někdo náhle nastartoval auto, slon se leknul a rozběhnul se za skupinkou slonů, která právě šla s dalšími turisty. Náš mahut si už v klidu popíjel čaj, věděl, že slon zná svoji trasu a půjde s námi k dřevěné věži, kde se nasedá i vysedá. Na běžícího slona zavolal a on ho opravdu poslechnul a vrátil se.
Počkáme, až tento okruh projde i druhá skupinka a pak se jde rovnou na rafty. Po oblečení záchranných vest a krátkém zaškolení jdou všichni s nafukovacími rafty k vodě. Já jsem tuhle kratochvíli odmítla, tak jen fotím. Pojedu pak s Chaiem do cíle cesty.
zpět na seznam témat
