Celej můj život provázela andulka. Po každé jsou to Pepíčci. Vždy máme samečka jsou přítulní a mazlivý. Jednou se stalo, že nám uletěl. Stalo se to tenkrát tak, že mamča otevřela dveře návštěvě a Pepíček jí na přivítanou přitěl na rameno. Jenže ta návštěvě se natolik polekala, Pepíka hrubě odehnala a on vyletěl na chodbu a jedním jediným oknem, co bylo otevřené uletěl. 
Bylo to neštěstí jen co se rozednilo, celá rodina ho po ulicích sídliště hledala. Jeden s pískacím gumovým prasátkem druhej se zrcátkem. A nic . Za deset dní se ozvali mladí lidé od nás ze vchodu a ty měli našeho Pepíka. Přiznali, že nám andulku vrátit nechtěli, jelikož si prý s ní užili hodně legrace. Jenže dost cestovali a neměl by jim kdo ptáčka hlídat. Celou tu návštěvu jim povídal " Já jsem Pepík Lojín z Janova" 
. Toho naučila moje maminka a jak je vidět k něčemu to bylo.
Teď má moje mamča modrýho anduláka Pepíka. Kdysi byl moc šikovnej a neskutečně upovídanej. Bohužel měl před půl rokem jakýsi záchvat. Prý to byla asi mrtvice. Od té doby je na lékách. Nepovídá, ale milej je stále stejně 
Přidávám fotky
, spoločná náhodička, však?