drahuš má pravdu. Jednou nám zdrhnul na procházce za srnou, byli jsme asi pět kiláků od baráku v lesích. Vrátili jsme se na kolách domů, hledali ho autem po okolí. Když jsme přijeli za dobu zklamaně zpátky, pes ležel před bránou, jazyk vyplaženej, bylo vidět, že asi pěkně chudák panikařil, že nás najednou neviděl a letěl domů. Tenkrát jsem teda zírala, že se vrátil, protože ty vlkoušové zrovna žádní chytrolíni asi nejsou :), spíš takovej gaučák domácí. Měli jsme strašnou chuť ho sjet, ale nakonec jsme vylezli z auta, hladili ho a říkali mu, jakej je šikula, že se vrátil. Právě proto,že jsme se báli, že když ho seřvem, příště už si pro výprask nepude a bude se radši někde poflakovat. Ale jinak pro mě bylo vždy těžké udržet ty emoce na uzdě.