Magu, to je krasavec.
Gabčo, taky tak. Já vlastně zvířata měla odjakživa hodně ráda. Do té doby, než mi byla pořízena a musela jsem se starat - andulka, křeček, morče, pes... jsem zpětně ráda, že mi ještě polovinu mnou požadovaného kdysi mamka zakázala. Věděla, že nás to s bráchou bude bavit chvíli a pak to bude na ní. Takže přesně v tomto duchu skončila andulka, křeček i morče... 
Prostě mám pocit, že už na to nemám kapacitu starat se ještě o ty mazlíčky, jezdit na veterinu, shánět krmení. Nějak možná v důchodu bych pouvažovala o němé tváři, ale vždy začnu mít pocit, že by mě to omezovalo. 
Nemyslím, že jsem nějaký zatracený sobec, ale spíš realista, takže je lepší, když si nic takového domů nepořizuji.
Psa jsem milovala, ale rozčilovalo mě, že když jedeme někam na dovču, kam nemůže, musíme zařídit krmení, venčení atd. a pořád vlastně někoho z rodiny nebo sousedů obtěžovat. A zase se kvůli zvířeti nikam nehnout... to nedokážu. Obdiv vám všem, co pro ta zvířátka děláte maximum a věnujete jim veškerý volný čas. 