Věrko, mám to podobně... nechci, aby to vyznělo špatně, ale zvířata vnímám jako omezení.Také ráda cestuji a vím, co to bylo, když buď pejsek nemohl s námi, muselo se zařídit, kdo se kdy postará a jak, anebo ho brát s sebou a zase na nic nezapomenout a mít vše předem domluvené - zda může, nemůže, za jakých podmínek. A pak jednou provyl celou noc a to jsem zase měla výčitky... naštěstí všichni "obyvatelé" chalupy byli tenkrát naši známí nebo část rodiny, ale stejně mi to bylo nepříjemné. Takže komplikace to bývá a člověku přichází do života dost starostí na to, abych si přidělávala dobrovolně ještě další. O psovi jsem uvažovala do budoucna jen za situace, že bych zůstala zcela sama.. .že by mě to donutilo jít ven, mezi lidi... a doma bych nebyla úplně jako kůl v plotě. Ale spíš se obávám, že by na to nedošlo ani tak.