Náš kocour chodil na naše WC Prkýnko měl vlastní, aby nešrábal naše. Prostě, když jsme šli my, jeho prkýnko jsme vyndali a potom opět vrátili. Největší legrace byla vždycky, když přiběhl z venku celej říčnej, mňoukal a utíkal na záchod. 
Náš kocour chodil na naše WC Prkýnko měl vlastní, aby nešrábal naše. Prostě, když jsme šli my, jeho prkýnko jsme vyndali a potom opět vrátili. Největší legrace byla vždycky, když přiběhl z venku celej říčnej, mňoukal a utíkal na záchod.
Venku to neudělal ani náhodou
Prkýnko bylo vyrobené doma. Kocoura jsem ale nevychovala já. O to se postarala kamarádka, která u něj měla i přivolání, jako u psa. Pak bohužel odešla do nebe a kocour měl jít za ní. (tak rozhodla její dcera) Kocourovi bylo osm let. Bylo mi líto, dát uspat zdravé zvíře, které bylo hodné. Navíc i z venku přiběhl na první zavolání. Byl čistokrevný exot a už i kastrovaný, tak jsme si ho vzali. Vydržel jen dva roky, protože já, neznalá, nepoznala, že má močové kameny, až pozdě a doktor řekl, že mi ho odoperuje, ale neví, jak dlouho mu to vydrží a kocour navíc nesnášel narkózu. Tak nás přemluvil k uspání, aby mohl za paničkou.
Jen rodokmen nám na památku zbyl 