Kordulko, to je vždycky strašný rozhodování. Stále si to pamatuju podle Žofky. Dvakrát byla veterinářka na cestě na uspání ale dokud jedla , prošla se venku i když jsme jí museli pomáhat, komunikovala s námi prostě to nešlo. Pak se to jednoho dne zlomilo, už se netěšila na jídlo a pak už to bylo jasné.