Moje úplně nejoblíbenější byla Pec pod Sněžkou. Asi i proto, že jsem tam jezdila odmala. Kdy tam byl jediný krámek, před ním stávali koně, kteří vozili jídlo na horské boudy. Člověk měl stále před očima, jak se středisko mění...
Totéž měly i děti. I v Alpách, které jsou na lyžování mnohem komfortnější, vzpomínaly na Pec. Asi nostalgie vztahu ke známým místům.V Aplách jsem zažila jedno lyžování, na které ráda vzpomínám. Skoro přesně před dvaceti lety. Byli jsme tam době, kdy se hrál závět hokejového turnaje v Naganu a kdy hokejisti získali zlatou medaili. Bylo ta na ledovci na Pitztalu. Majitel byl nesmírně příjemný chlapík a bez ohledu na časový posun umožnil i v časných ranních hodinách kolektivní sledování hokeje.