Tak moje nejvděčnější historka z autoškoly byla, když jsem takhle jednou měla jízdy a jezdila jsem po jedný relativně dost zabydlený městský čtvrti, samej panelák, samá úzká ulička, a poslouchala učitelovy pokyny. "Pojedeme rovně, na křižovatce si odbočíme doprava..." Inu před křižovatkou jsem se zařadila za auta přede mnou, dala blinkr a čekala... A čekala... Řikám si "to je provoz, to se divim, to tu nikdy nebylo..." A čekám a čekám. Učitel po chvíli povidá dost otráveně "co jee?" A já "co asi, čekám až odbočej, ne?" Učitel si hlasitě povzdychl, rozhodil rukama v klíně, ale mlčel. Pak mi to došlo, když jsem si povšimla, že celá ta děsná kolona aut přede mnou je zcela prázdná, se studenými motory... Já jsem se postavila do řady zaparkovaných aut... Vykřikla jsem objevné "Jo voni sou zaparkovanýý!!!" Učitel na to fakt neřek chudák ani slovo, asi nic vhodného nenašel a "krávo" se říci neslušelo...
A při mé úplně první jízdě, když vynechám ovál, mě vyvezl rovnou do sousedního města, a když jsme se blížili na přejezd, překvapil mě - zcela vynervovanou, ztuhlou a pološílenou - fikanou otázkou: "Jaká barva musí svítit na semaforu, když nesmíme pokračovat v jízdě?" Vypadlo ze mě "modrá"... 