Jano, radovat se je důležitá věc, nesmírně. Ale je to dost složitá věc. Konečně jsem stihla stříhání a vyslechla u toho docela zajímavý rozhovor. Když jsem seděl s nabarvenou hlavou, stříhala se nějaká matka učitelky. Shodou okolností dotyčná učitelka učí syna kadeřnice. Druhá třída. Podotýkám. Nadšeně líčila jak v rámci utužování kolektivu ve třídě dcera udělala nějaký den, něco s dýněmi a kostýmy to taky bylo. A jak byly děti unešené. Padlo pár zdvořilostních slov k tomu. Když paní odešla, říkala mi kadeřnice, jak byl Matyáš, tak se její syn druhák jmenuje, namíchnutej a otrávenej ještě s pár klukama, že si učitelka vymyslela šaškování v kostýmech.Černá, oranžová, přesně, jak to popisuješ. Asi to mají v osnovách. Otrávenost z povinných kostýmů zcela smazala radost z toho, že se málo učili.A vyřezávali dýně. Asi některé citlivější děti vycítí, že je to teď jako povinná náplň výuky, aby se škola dobře prezentovala a neberou to. Cítí, že to nejde jakoby z osobnosti učitele.
V dospělejším provedení jsou to ty tzv. team buildingy. Mě tohle naštěstí nepostihlo ale obě děti to svorně nenávidí. Naštěstí pro ně asi oba pracují na živnosťáky, takže to nemusí podstupovat.