Vidím to doma. Ta má tolik pracovních aktivit, že ani nestíhá zahradu, na kterou občas nedovolila sáhnout, že chce být u toho.
Anavi, moje zkušenost. Chlapi se dělí na víc katagorií samozřejmě ale taková zásadní věc z hlediska soužití. Na ty, co se jim kolem líbí uklizeno a pak na ty, kteří to vlastně ani nevidí, nevnímají a je jim to jedno. Vidím to doma. Po gruntovním úklidu sem dědek vleze v botách, osype pilinami z kalhot po nařezání košíku dřeva všechno, hřeben leží na umyvadle, vedle je polička. A nejhorší je, že on to vlastně vůbec nevidí a bordel nevnímá. Dřív jsem chodila, rovnala, nedávala. Nemá to smysl. Období, kdy je člověk hodně doma - zima je částečným utrpením a pak už jsem jen venku v zahradě. A domů se doplácám utahaná, něco uvařím, požehlím, když zvládnu anebo to taky prostě vůbec neudělám.Nebo sednu do auta a jedu někam počumět a pocourat. Myslela jsem si, že až budu doma, tak to bude daleko horší. Naopak. Co chci a co mi druzí neničí před očima si dělák gruntovně. Na ostatní, dokud to nepřeroste totálně meze mé tolerance,kašlu. K dobru přičítám, že pokud se rozhodnu nic nedělat a neudělám to, tak je zcela bez komentáře. I kdyby nebylo navařeno, což dědek moc neumía asi mu to po delším čase chybí. Radši klohní nějakou šílenost.
Se synátorem je o něco lepší pořízení. Žádnou pravidelnost v pořádku kolem sebe nevyhledává ale má hranici, kdy sám jde a věci udělá. Ale zase je to náraz a pak kolem sebe nevidí, neslyší a hrabe se ve svých věcech.
A dcera taky nemusí být výhra. Vidím to doma. Ta má tolik pracovních aktivit, že ani nestíhá zahradu, na kterou občas nedovolila sáhnout, že chce být u toho.
Je to někdy vyčerpávající ale pokud ti ostatní stálou péči nevyžadují a člověk to dělá hlavně, že mu to nedá a chce sám, pak to má časem řešení. Druhé nezměníš ale člověk může zapracovat na sobě.