. Když jim to vyčtu, tak řeknou, proč se tím pořádkem stresuju, že JIM to nevadí. No jasně, vadí to mně, tak "ukliď si"... ach jo.. soužití se samejma chlapama, to není jen tak. 
Ano, musela jsem to ventilovat už takto. Doma jim stále říkám, že už je to fakt někdy nad mé síly,ale nikdo to nějak nechce vyslyšet, protože se to rovná úbytku jejich pohodlí. Miluju, když někoho o něco požádám a řekne mi: Nestihl bych to a to.. no já péčí o to okolí nestihnu nikdy nic, co bych chtěla. Ale - u mě se předpokládá, že se starám, oni chtějí žít!
No to já bych taky chtěla. Ale když mám dva dny migrenu, barák vypadá tak, že bych ho nejradši vyhodila do povětří, než ho uklízet... . Když jim to vyčtu, tak řeknou, proč se tím pořádkem stresuju, že JIM to nevadí. No jasně, vadí to mně, tak "ukliď si"... ach jo.. soužití se samejma chlapama, to není jen tak.
Abych jako totiž byla spravedlivá - oni si udělají sami jídlo, když mi není dobře, oni to vlastně i uklidí...ale JAK. Oni vyperou a pověsí prádlo.. ale JAK (se slovy Snad to uschne i pomačkané, ne?)
Moje blbost, že jsem nastavená na tu "dokonalost"... když cokoliv dělám, snažím se, aby to bylo nejlíp, jak to jde.
Ale asi chci moc.
Před chvílí jsem chtěla po kolegovi, aby mi přitloukl na zeď obrázky. Prý, ať si ale donesu hřebíčky. Tak jsem si je sehnala.
Potom, ať si to rozměřím... no tak to už těch pár úderů kladivem zvládnu taky. 
regina.mocova@gmail.com napsal(a):
Anavi, ten text je skoro SOS volání. Co se týče zahrady, nech to plynout. Prostě taková období se někdy vyskytnou. Času běh a okolnosti situaci vyřeší. Vždycky všechno nějak dopadne. Já říkám, když ne dobře, tak špatně určitě. A občas bez výčitek vysaď i na to kafe. Člověk není skutečně stroj.