Mám přitele už 5 let, bydlíme spolu přes tři roky. Miluju ho jako nic jiného na světě. Je pro mně voda, vzduch, životní elán. Nejsem žadná dokonala slečna. Normální baculka s nízkým seběvědomím. A to je to co mně trapí. Díky tomu že si nevěřím hrozně žarlím a dělám sceny...ubijí to mně i přítele.
Zvlášť když on má "druhý život" jak tvrdí. Život v kterém nejsem já a on si tam může prý odskočit a odpočinout si. Jenže tam si rád zaflirtuje se slečnama, chodí s něma na kafičko, občas padnou dvojsmyslný naražky.
Jenže mně tohle hrozně bolí, i když řiká že je se mnou rád, že si pro život přece vybral mně. Bolí to. A hlavně to že mi to tají. Snažím se sama přesvědčit sebe, že mi nevadí ty slečny jako to že to tají. On tvrdí že mi to neřika aby nebyli sceny... Jenže já (koza blbá) mu vždycky projedu icq nebo zpravy a na něco přijdu a je scena.
Nevím jak se mám k tomu všemu postavit? Jak nežarlit? Jak přemoc nutkání ho kontrolovat a špehovat? a je ten jeho "druhý svět" normální? akceptovali by jste ho?
Děkuji za rady...fakt nevím jak to řešit....
