Otázko, já tohle dělám téměř vždy, ale nebyla jsem to já, zdaleka mi není dvacet, že jo :D.
Jsem totiž tolik vděčná, když chci přejít jednu rušnou silnici tady u nás (ve vleku většinou psa, staršího kluka s kolem, mladšího v golfkách nebo za ruku), když se mezi dvaceti hovady, který přelítnou ten přechod sedmdesátkou, objeví jeden slušnej člověk. To se pak málem klaním až k zemi...