To je ještě uhozenější než církevní nárokování. Není to sice jednorázově tolik, zato však podstatně četněji zase.
Také mě to rozčiluje. Osobně si myslím, že jednoznačný restituční nárok by měl být uplatnitelný pouze pro osoby (potažmo jejich dědice), nikoli pro instituce, protože to je z principu věci eticky o mnoho problematičtější než "obyčejná restituce". Také u těch chtě nechtě dochází k mnohým křivdám v souvislosti se státem asistovanou změnou vlastnických práv, ale ještě se tam jakž takž dá dobrat nějakého výchozího bodu, od něhož se náprava prvotního vyvlastnění odvíjí. Ovšem u církví, které se nikdy "samy neživily", jejichž postavení vůči státu bylo vždy specifické, neboť nepodléhaly výlučně zákonům země, církevní představitelé nebyli výlučně poddanými a následně občany, jmenovitě pak katolická církev sama z historického hlediska byla a je částečně vlastním státem, v určitém historickém období i spoluvládou nad zemí. Jasně, vím, že výchozí bod restitucí spadá do doby úplně jiné, ale snažím se tím vyjádřit, že ta provázanost je tam ještě mnohem komplikovanější.
Průběžné nabývání majetku katolickou církví bylo jakýmsi ekvivalentem současného daňového zatížení občana/poddaného, subjektivně jakékoli vyrovnání, i když k výchozímu bodu restitučního nároku právně zformulovatelné vzhledem k jednoznačnému časovému určení onoho "výchozího stavu ke dni", vnímám jako znovudarování darovánaného, potažmo vymáhaného.
Pochopitelně to nic nemění na tom, že ani tzv. soukromý majetek nemusel být vždy získán zcela korektní formou na historické časové ose, ovšem podobně jako ten církevní, instituční, pak k určitému datu prostě korektní již byl a z toho je vycházeno, to chápu (i u těch církví), ať se mi to líbí nebo nelíbí, a když se kácí les, létají bohužel třísky - v daný moment může existovat plošná spravedlnost pro všechny, která ovšem nikdy neuspokojí jednoho každého, protože jednotlivci logicky tou plošností mohou být poškozováni.
No.. a že plošným vyrovnáním dojde i na "odškodňování" církví nehistorických a alternativních (či jak to nazvat), tak to celou záležitost činí ještě ošemetnější. Tomu moc nerozumím.
Potíž proti prostému "soukromému" vlastnictví spatřuji právě v tom přetrvávajícím specifickém postavení těchto institucí vůči státu i jejich "klientele", moc se mi nechce věřit, že by se to dalo nějak definitivně vymezit. Pravda, nejde tak zcela o specifikum - politické strany, to je tak trochu dtto. To musím totiž uznat i přiznat, že já nechápu ani ten princip, na jehož základě dostávají politické strany ten svůj bakšiš za úspěch s politickou kampaní. A dostávají ho. To je ještě uhozenější než církevní nárokování. Není to sice jednorázově tolik, zato však podstatně četněji zase.
Jsem si vědoma, že tu nevyjadřuji žádné odborné stanovisko, nejsem právník ani politolog.