Já mám jednu hodně prapodivnou - pamatuju si nějakého dědečka s velkou hlavou v kolečkovém křesle, nohy měl přikryté kostkovanou dekou. Vidím ho někde mezi dveřmi, s úsměvem, jakoby nás vítal. Nikomu jsem to nikdy nevykládala, až jednou, když jsem hlavu toho pána uviděla na obraze na zdi u babičky, byla to zdařilá kresba tuší a štětcem od jednoho rodinného přítele. Byl to pradědeček - a představte si, že zemřel pár týdnů předtím, než jsem se narodila . Tahle návštěva se prý uskutečnila snad na jeho poslední narozeniny, kdy už byl nemohoucí a babička ho vozila v křesle - ale já byla tenkrát v bříšku.