Já si vzpomínám, že mi tatínek, jako čtyyřleté slíbil, že mně vezme s sebou na závod motokár, ale jen když půjdu přes poledne spát.
Kddyž jsem se vzbudila, tatínek byl už pryč a já to cítila jako velkou zradu a nikdy jsem své děti takto neobelhávala.
Potom mám neurčitou vzpomínku na boty.....
Jako třetí dítě a třetí holka, jsem všechno dědila a nové věci byly vyjímečné a tak mám dodnes zafixováno, že když navlékám tkaničky do bot (což se dělá většinou v obchodě u nových bot), mám hluboko uvnitř pocit nevšedního okamžiku, radosti a štěstí a uplně napínám uši, abych si vychutnala zvuky s tím spojené, i když navlékám tkaničky do starých škrpálů.
To jsem pošuk, co?