Balanclady nás to s těma červama děsně bavilo. A víš jak museli být učitelky spokojené, byli jsme do toho tak zabrání, že jsme ani nestihli zlobit.
Jako malá jsem na Morově u prababči a pradědy taky číhala, až se chytně myška do pastičky. Děda mi ji pak zabalil do novin a já ji hrdě nesla babče, aby ji v kamnech spálila.
Taky mě moc bavilo asistovat dědovi při stahování a vyvrhování králíků. Teda to zabíjení ne, to jsem utelka domů a měla zacpaný uši. Ale pak mi děda ukazoval a vyprávěl o tom, co právě z králíka vyndal. Oči jsem jako bonus směla hodit slepicím.
A jednou jsem si, taky na Moravě, chytla malou myšku - málem ji totiž přejel náklaďák, tak jsem ji přeci musela zachránit. Doslala jméno Fifinka. A když jsem ji přinesla domů, tak babču omejvali. Ona je hubila a já si ještě jednu přinesu domů. Ještě myš už byla můj miláček a já se jí nechtěla vzdát. Dali jsme ji do zavařovačky a aby neutekla, tak babča sklinku ještě zavíčkovala a uděla tam díry. Ráno jsem hned běžela na dvorek zkontrolovat myš....a ona tam ležele natažená a tuhá (holt, málo dírek). Tak jsem to oplakala a s babčou celý den nemluvila, neb jsem na ni byla naštvaná, že tam udělala málo dírek.
Ivulko, moc kráně a hlavně od srdce napsané. 