Jednou jsem spala ve vlaku odstaveném v depu na hlavním nádraží v Praze. Bylo mi 17 a spoluspáčem byla kamarádka. Jely jsme nějakým nočním vlakem odněkud z JČ, tuším se to jmenovalo Dynín, a pan průvodčí byl tak hodný, že nás někdy v půli noci nenechal vystoupit, když vlak domů jel až ráno. V pět nám udělal budíček, akorát snídani nedonesl.
Oprava: jely jsme z Horusic, ale z Dynína byl výpravčí Pavel... Bože, to už je let.