Uspávanka s básníkem
(ne moje, pana Skácela)
Byl jeden pán a ten pořád mluvil v rýmech,
dokonce i ze spaní. Mluvit v rýmech
je zrovna tak šprýmovné jako mluvit
písničky, a nezpívat je. Písnička je k tomu,
aby se zpívala, a písnička, která se nezpívá,
nýbrž se mluví, je divná písnička.
A tak toho pána považovali ostatní lidé
za podivína.
On si z toho příliš nedělal, a když šel
na procházku a spatřil z komína stoupat
dým, hned na to vymyslel rým. A když se
slunce ráno smálo, ihned se mu to rýmovalo.
Buď s koláčem, nebo alespoň
s pneumatikou, která
je rovněž kulatá.
Dokázal zrýmovat slovo láska se slovy do
psacího stroje páska a rovněž lžíci se
železnicí, nikoliv však s polévkou nebo
špenátem, a tak se ani příliš nenajedl.
Byl tenký jako bič, a když se objevil na ulici,
byl rázem zase pryč, takový to byl bloud, že
sotva ho někdo stačil zahlédnout pro velikou
jeho hubenost, a hubený byl víc než dost.
Byl tak hubený, že kdykoli se vracel
večer domů, nemusel ani odemykat dveře
a protáhl se do bytu klíčovou dírkou.
Jenom vždycky dával pozor, aby na sobě
neměl suk, to by se pak mohl v klíčové
dírce ucpat a nemohl by dovnitř ani
zpátky a na každé straně by trochu visel.
To se mu však nikdy nepřihodilo, protože
bedlivě dbal o to, aby se nezasukoval.
Takové měl z pekla štěstí, že mohl bez
deštníku chodit v dešti a vůbec nepromokl
na nit, kapky ho nestačily najít.
A zatímco ho kapky hledaly po celém městě,
proplétal se mezi nimi a proplétaje se složil
docela slušnou báseň.
Tady je, já jsem ji pro tebe s básníkovým
svolením opsal:
Prší po celé dopoledne,
to bude vrabečků mokrých,
prší, jak pršelo by do rukou,
jak do tvých,
prší a kapky tančí,
na asfalt prší,
do skřivánčí,
prší po celý dlouhý den,
prázdné jsou ulice, parky,
jen déšť je přítomen
a prší bez přestávky,
mokré jsou chodníky
a mokrá je i tráva,
prší a pršet nepřestává,
nebe je stále tenčí,
na střechy prší
a do brabenčí,
a když se vyprší,
sluníčko zas chvilku svítí,
to mají švadlenky nití,
když zase slunce svítí,
copak nám asi ušijí,
až navléknou
do oušek jehel ty niti.
Takhle ten vychrtlý básník básnil mezi
dešťovými kapkami, které prohlašoval za
nitě, a činil to tak dlouho, a tak naléhavě,
až si ho jedna krátkozraká švadlena
spletla a obroubila jím kapesníček.
Později marně tvrdila, že růžový.
Kdybyste někdy takový kapesník potkali,
tak toho chudáka básníka vypárejte, aby
do něho lidé nesmrkali. Učiníte dobrý
skutek a on vás za odměnu zrýmuje.
.......................................................................................
:) (Pro Jindřišku, kdyby šla náhodou kolem)