Nejstarší vzpomínky? nooo... tak těch mám docela dost, protože u nás doma vládla přísná ruka mé mámy (nesmlouvavé zdravotní sestry), která měla v krvi po svém otci echt germánské geny. Asi to bylo i dobou, ale dodnes mám pocit, že se ta citově chladná doba na mně docela slušně podepsala. Úplně první vzpomínka je ještě z jeslí... dodnes si pamatuji, jak mě máma nebo táta vozili na sporťáku, ještě za tmy do jeslí, kam jsem nechtěla a každou cestu jsem prořvala. Byly mi asi 2 roky. Strach, že mě tam nechají, že mě nebude mít nikdo rád... Posléze se cesta do jeslí změnila v cestu do školky. Otec voják z povolání, matka zdravotní sestra ve vojenské nemocnici... v zimě mě ve tmě odkládali u zavřené školky, protože jinak by nestihli autobus do práce. Já tam ve svých 3 letech stála ve tmě a čekala, až přijde někdo do školky. Dodnes na to vzpomínám a ikdyž se snažím brát život s humorem, nic zbytečně nekomplikovat a snažit se vše vyřešit s nadhledem, tahle vzpomínka na dětství je jedna z těch, na kterou nikdy nezapomenu. Jenom doufám, že moje děti mají ty vzpomínky veselejší. Aspoň jsem se o to všemi silami snažila. Ale jak se říká, když nejde o život, tak jde o lejno...