Tak já mám jen samé traumatizující zážitky, nic hezkého si nepamatuji.
První vzpomínka, která se mi matně vybavuje, je den kdy od nás odcházel můj biologický otec.
Bránila jsem mu v odchodu tím, že jsem si přitáhla dřevěného houpacího kohouta ke dveřím a seděla na něm. Řval něco na mámu a pak mne odstrčil.
Víc nic. Jen jak se houpu v té malé tmavé chodbě. Mohlo mi být kolem 3 let.
A druhá vzpomínka, když mi trhali krční mandle. Jak jedu výtahem v pyžámku s medvídky někam do přízemí ( nebo do patrá?), jak mi doktor svírá moje kolena mezi svými a já si musím pod bradou držet tu plechovou ledvinu. A jak jim pak pozvracím celý pokoj.
Vůbec mám dětství celé nějak v mlze, nevím čím to je. Školku si třeba nepamatuju skoro vůbec. Až první třidu a milovanou paní učitelku. Byla nejkrásnější na světě, aspoň pro mě. Už je to starší dáma a nedávno jsem jí potkala a pořád je krásná.
Asi mám HOSIPA už od malička a taky mi to zůstalo.:D