Moje doživotní trauma. Naši dali mě a o necelé dva roky mladšího bráchu do školky a jeslí nebo jak se to tehdy nazývalo - zkrátka bylo to v jednom paneláku ale vzhledem k věkovému rozdílu jsme byli v různých odděleních. Nikdy nezapomenu na jedno ráno kdy otec zjistil že tam asi nebudu chtít zůstat : posadil mě ke stolečku a hráli jsme si jako že brnkáme na piáno a ve chvíli kdy jsem se do hry zabrala tak zmizel (zrada jak noha) .
Druhá scéna z pobytu na zahradě téhož zařízení ( moje a bráškovo oddělení zahrady předělené drátěným plotem) - kdy jsme stáli každý na té své straně, přes díry v plotu se drželi za ruce a litovali jsme se navzájem.
Toto naše utrpení trvalo týden a táta nás odmítl tam dále vodit. Pak už jsme až do nástupu do školy nikdy do žádného zařízení nechodili .