Ejko, já už se ani nedívám, protože na to nemám sílu. Koukala jsem se ty první dny, ale od včerejška už ne. Nedokážu skrýt ty slzy a ani se chovat jako hrdina. Už to taky doma střádám, jen aby to někomu pomohlo. Mám tu i oblečení, skoro nenošené, jako nové. No proč to enchávat doma, kde se na to práší, vždyť lidi budou rádi... Aspoň doufám tedy... Když si vzpomenu, jak to bylo v roce 1997, kdy se nám voda zastavila těsně před barákem, ale voda se nám dostala do sklepů odpadem a já byla sama doma, bylo mi 14... Bezmoc, to je to nejhorší co se v té chvíli děje. Já jenom tenkrát brečela a nosila co jsem uměla ze sklepa nahoru. A teď, při každém větším zapršení se strachem sleduju místní potok, jestli už zase není vylitý. Co potom musí zažívat ty lidi tam, to musí být strašné.