Poezie mého muže:
Kdo že svádí naši Bětu?
Rozmarýnek v plném květu.
Její srdce nevinné,
patří téhle květině.
Pyšně topol k nebi hledí,
vyšší už prý nikdo není.
…a já říkám třesky-plesky
přišla bouřka a s ní blesky.
Býval to strom veliký,
teď jsou z něho špalíky.
Povídala tlustá dýně,
že už nechce ležet v hlíně.
zahradník se tomu usmál,
prý mu kápla na notu,
vyslyšel on její přání,
tak teď leží v kompotu.
Roztoužil se bílý jetel,
že by chtěl žít v záři světel.
V Monte Carlu prý to žije,
né jak tady v jetelině.
Vale dává polní kráse,
už se balí na vakace.
Plány toho šviháčka,
zpřetrhala sekačka.
Máme rádi zvířata,
zvířata, zvířata…
já mám pejsky,
on zas kočky,
ten žluťoučká kuřata…
…hlavně když jsou šťavnatá.