Anavi, ač se mě to až tak netýká už teď, tak v roce 89 mi bylo 33. Tudíž jsem valnou část života strávila už v kapitalistickém modu. Konstatování o stresu z udržení práce a nejen práce ale velmi často i neutěšených rodinných poměrů, samoživitelé mají situaci snad vůbec nejhorší ze všech sociálních skupin, je obrovským tlakem na psychiku.Vidím to doma, vidím to v práci.
Děti jsem měla v době, kdy žádné vymoženosti jako jednorázové pleny nebyly ale nájem a energie byly na takové cenové úrovni, že třeba i rozvedení byli schopni bydlení hradit a s vymáháním alimentů pomáhal stát. Či spíše je hradil a pak, protože možnost státu jsou nesrovnatelné , vymáhal na neplatičích. A dost úspěšně.Dlouhodobá nemoc nebyla takovým strašákem. A permanentní stresový stav se obráží i v pocitu uhoněnosti, nestíhání, pocitu, že stále ještě něco člověk musí nebo by měl udělat.