Lado, přesně... bez kola ani ránu... i ty "pochůzky" po městě jsou na kole vyřízené raz dva... s autem děs, najít místo na parkování je rovno zázraku. A chození pěšky zdlouhavé. Ale kamarádka zase nechápe, že mě baví někde napětkrát zamykat kolo a pak vláčet tašky na kole. Preferuje bus... to by zase zabilo mě 
(někde zbytečně čekat a ztrácet čas 
). Každý to holt má jinak, ale pro mě je kolo součást života. 
Ale "dálkově" jsme toho letos moc nedali, nejvíc jsme najezdili na dovolené v Polsku-Hel a Léba. Byly zahrady a na kolo nezbyl čas. 
Příští rok jsme si dali zákaz cokoli předělávat a chceme si konečně užít cyklistiku. Ale plány jsou jedna věc, a ono to všechno bude stejně zase jinak. Známe to...
***
Sleduji jednu paní na netu... je jí určitě přes šedesát, na kole najeto k minulému měsíci 11 000 km!!!! Obdivuji, smekám pomyslný klobouk (tím spíš, že jezdí sama, někdy až kolem 100 km za den), lze jen závidět, že si někdo umí najít takového koníčka na důchod a zdraví mu dopřává si to užívat. 
V Chorvatsku jsem kdysi byla s paní, které bylo 65 let. Říkala, že manžel nenáviděl sporty a jakýkoliv pohyb. Maximálně dal procházku kolem baráku. Když zemřel, pořídila si silniční kolo a začala jezdit. Dcera se prý chytala za hlavu, že se máma zbláznila. Upozornuji, že jsem jí absolutně nestačila... ani po rovině, natož do kopců. Byla Liberečanda a pro zábavu si prý několikrát za měsíc dávala výšlap na Ještěd , takže já z roviny jsem jen zírala, že to udýchá. 
Poklona všem, kteří neskuhrají, nevyčítají dětem zřídkavé návštěvy a nečekají, že jim radost do života bude neustále vnášet někdo jiný... a umí si tu životní radost najít sami. (Samozřejmě je předpokladem plné zdraví.)