není to poezie v pravém slova smyslu, ale snad můžu....
Kdysi dávno jsem četla knihu Yvonne Keulsové Matka Davida S. narozeného 3.července 1959. Ta kniha mě velmi oslovila... a v ní byla uvedená tato "báseň", kterou mám vypsanou a už několik let je v mé knihovně:
KAHLIL GIBRAN: Prorok
Žena tisknoucí k hrudi děťátko pravila:
Mluv k nám o našich dětech.
A on řekl:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy po životě.
Přicházejí skrze vás, nejsou však vaši.
A třebaže jsou u vás, nepatří vám.
Smíte jim dávat svou lásku, ne však své myšlení.
Neboť mají své vlastní myšlenky.
Můžete ubytovat jejich těla, nikoli však jejich duše.
Neboť jejich duše dlí v domě zítřků, ¨
který nemůžete navštívit ani ve svých snech.
Můžete se pokusit stát se jim rovni, nesnažte se je však učinit rovné sobě.
Neboť život jde dál, nevrací se, aniž se pozastaví u včerejšků.
Jste luky,
kterými byly vaše děti vystřeleny do života jako živoucí šípy.
Lukostřelec vidí cíl na cestě k nekonečnu
a vší silou vás napíná jako luk, aby šípy letěly rychle a daleko.
Kéž je vám toto napnutí rukou Lukostřelce radostí:
Neboť tak jako On miluje šíp v letu, miluje i luk v jeho stálosti.