Pekelná sobota
Odrána nejsem probuzena,
ve špatném filmu navezena;
proč mám mít o domácnost péči,
beztak se kloudně nezavděčím;
toužím jen zpátky po posteli,
na lůžku práci nepřidělí.
Vezmu to cestou kolem dřezu,
Pamír skla nijak nepřevezu,
čili se opřu do nádobí,
to druha myslím nenazlobí.
V pelíšku rozečtenou knížku,
přívěšek ze stříbrných plíšků
na nočním stolku vedle brýlí;
tři řádky do hlavy se vryly.
Spím dlouze, četně, tuze ráda,
jen výčitka se do sna vkrádá;
probuď se, zkus jít na procházku,
pánbu rád nemá línou chásku;
vybal se z vlněného plédu,
oblož si víčka kostkou ledu.
Hrabu se s povzdechem z kutlochu,
nucena k takovým molochům.
Do šatní skříně zkusmo hmátnu,
obleču sukni, zuby zatnu,
nazuji boty na podpatku
neprovětrané už pár pátků;
s drahým do víru velkoměsta;
jsme z tolik rozdílného těsta.
V nočním baru za řevu hudby,
ve víru tance člověk zhub’ by!
Ač mírné cítím znechucení,
tvářím se, kdepak, to nic není,
provrtím zadkem várku songů,
svou spásu hledám v drinku – longu;
brčkem si rejdím po dně sklenky,
mumlám si kletby do halenky,
nadávky do výstřihu plivu,
ananas daleko má k pivu.
Předstírám pilně, jak jsem čilá,
říct přijdu, kam jsem nakročila.