Tak se taky přidám. Máme dva syny. Starší je tedy totální průserář. Zažili jsme si s ním a stále zažíváme svoje. Ale když byl na výšce (inspiroval mě příspěvek od Ivulky) a chtěl po nás to či ono a když jsem po něm něco chtěla já, tak ruce pryč a ještě měl hubu, tak jsem vycházela ve vzájemném vztahu z jednoduchého vzorce : Kdo koho potřebuje ?
A s patřičnou intonací to podala svému synáčkovi. Jestli tady nechceš hnout prstem, tak můžeš jít, živit se sám a hodně štěstí ! Dospělej jsi, tak nechej výšky a běž si vydělávat. Sežeň si byt za milión nebo běž do podnájmu a plať jak mourovatej. Mně ubyde aspoň tvoje prádlo a uklízení po tobě !
Jo, chovala jsem se jako krkavčí matka, ale jedině tohle na něj zabíralo. Nelíbí se ti ? Můžeš jít !!!
Takže sklapnul a byl pokoj. Opakovat jsem mu to musela sice ještě jednou, ale stačilo.
Kdybych mu to říkala 3x denně a nic by se nedělo, tak by to po čase přičetl k místnímu folklóru, ale věděl, že to myslím vážně a že jsem schopna mu do hodiny sbalit kufr !
A k oprsklé mládeži ? Je to , bohužel, naše vizitka. Rodiče chodí do práce od nevidim do nevidim a na dítka není čas. Koupí se jim drahé hračky, drahé značkové oblečení jede se na drahou dovolenou, ale ta děcka potřebují něco jiného. Mluvit, povídat si, mít se komu svěřit. A hlavně nebát se svěřit.
Jenže ono na nic není čas, pořád se za něčím honíme a tak nemáme čas ani na ty děti puberťáky.
My jsme jejich příklad a oni nás napodobují. Tož tak.