Dášo, na tu Poštu pro tebe jsem shodou okolností taky koukala, i když jinak tenhle pořad nesleduju (nesnášim tyhle veřejný dojiště slz, irituje mě, jakým způsobem je to dělaný, jako kdyby mi pokaždý měřili, kolik nabrečim... Celkem se mi to až hnusí.) Ale příběh Nikolky mě taky dostal. Víc mě ale vzal za srdce dokument na ČT 2, je to asi 3 týdny, o matkách, které přežily své děti. Myslím, že tady nikdo nepochybuje o tom, že větší životní tragédii si lze sotva představit.
Zažila jsem dvě mladé, předčasné a úplně zbytečné smrti - jedno udušení se ve spánku (můj nejbližší kamarád, nedožitých 30 let) a jedna autonehoda (spolužačka, 25 let). A myslím si, že právě taková smrt, nečekaná a vlastně strašně neospravedlnitelná, si z každého "zasaženého" - z každého truchlícího - vezme kus jeho radosti, kus života. Můj život už nikdy nebude stejný, než dokud jsem jim nešla pohřeb. A mám v duši dvakrát "Grand Zero" jako na Manhattanu:-(((. Je to důvod k takovému trvalému stavu srdečnímu smutku a zhrzených iluzí vůči... Osudu.