neshodneme se opravdu na ničem. Oblékání je jen malá část. Např. venku je zima, takže já řeknu, at si malá vezme bundu. Ta se podívá na tatínka a že chce jen vestu, tatínek udělá první pokus odepřít jí to, což mu nevyjde a malá si stojí za svym. Na to konto tatínek chce dát vestu a malá už nechce ani tu vestu. Tatínek řekne, že vestu si vezme, vzápětí malá brečí, dokud si nevybrečí, že půjde jen tak. Když vidím tyhle scénky, tak jsem z toho na nervy, že musím odejít. Protože já v té chvíli neexistuju a cokoliv řeknu je ignorováno jak od tatítnka tak od malé. Tatínkovi to prostě nevysvětlim, už jsme se kvůli tomu tolikrát zhádali, ale on si razí svou. Bezvýchodná situace. Samozřejmě v těch horších situacích mi řekně, že můžu odejít, že mě nepotřebujou, že si vystačí sami. Náš vztah už je u konce, ale malá má pořád tu iluzi, že má tatínka a maminku.