Kofilo, jak jsi to dokázala, žes nic neopakovala dvakrát?
Mě připadá, že se snažím všem krizovkám předcházet a stejně to nemá efekt. Třeba si mladej staví Lego, od kterýho ho odtrhávám těžko. Tak mu řeknu, dostav si ještě tuhle věž a pak se jdeš strojit a odcházíme. On: Jo, dobře. Tak dostaví věž, já nad ním stojím a on si klidně začne brát další kostky. Já mu řeknu, že dohoda zněla jasně, a on našpulí pusu, vztekle hodí kostkou a teda jde. Ale já jsem z toho rozladěná, protože mám pocit,že jsem mu tu situaci ulehčila a on se cítí ukřivděný.
Největší problém je strojení a večer je nahnat do sprchy. To mi připadá, že příkaz "stroj se" a večer zase "jdeme do sprchy" opakuju minimálně pětkrát!!! a bez velkého úspěchu.Vždycky jsem sama na sebe naštvaná, že asi něco dělám blbě a tu výchovu nezvládám, jenže pak přijede kámoška se svým dítětem, je daleko méně důsledná než já, nechá kluka dělat všechno (ve smyslu, že jí málem skáče po hlavě), ale když řekne "stroj se", tak on jde a ustrojí se. Tak já nevím, kde dělám chybu... Možná právě v tom, že jim těch příkazů dávám moc a pak se vytrácí, co je skutečně důležité??? Já nevím. Manžel mi pořád říká "nech je žít", protože má pöcit, že je pořád napomínám. Mě zas připadá, že když je nebudu průběžně korigovat, tak zvlčej docela :(. Jo, je to oříšek, ani jsem to tak těžký nečekala...