Měla jsem hyperaktivní děti a tak jsem je prskla na sport velmi brzy. Kluk hokej (5let) holka je o dva roky mladší, tak chodila s námi a všichni kluci jí děsně milovali a chránili, ale jen do té doby, než je ve svých čtyřech letech převálcovala při tréninkovém Cuprově běhu. 
Dala jsem jí na běžky. Obě děti měly čas od času tendenci se na všechno vykašlat, hlavně proto, že ostatní děti si hrály, oni jen tréninky a soutěže, neznali často ani večerníčka, protože když druhý den vstávali brzy ráno, šli spát třeba už v šest večer.
Hodně záleží na rodičích, jak povolí či ne. Já jsem byla dost tvrdá a nepovolila jsem jejich nechuti. Zanedlouho je to přešlo...... Stalo se to za celou éru několikrát. Kluk vydržel až do vojny, pak se nedostal do Dukly a tak přestal, ale sportuje dodnes. Dcera vydržela do šestnácti (měla vyježděnou první výkonnostní třídu a byla do sedmého místa v republice a chtěli jí do vrcholového střediska v Karlových Varech, ježe se učila jen průměrně a já se bála, že by nezvládla gympl a těžké tréninky a vzdělání pro mne bylo přednější), pak se jí začaly zapalovat lejtka a byl nenávratně konec, ale později začala na sjezdovkách a slézá skály.
Takže vlastně u sportu oba zůstali dodnes s různě dlouhýmmi prodlevami.
Pro rodiče to je řehole. V týdnu do práce, soboty a neděle vstávat na soutěže či tréninky. Bývalý mi řekl, že vstávat nebude, že musí vstávat v týdnu ( já vstávala každý den v pět ráno - i v sobotu a neděli, dík sportujícím ratolestem). O penězích ani nemluvím...... a to tenkrát ještě přes Tuzex nebo lyže objednat od Tiráků, aby je dovezli "Z venku", protože se normálně nic nesehnalo...