Jitka Václavíková (72) ze Strupšína na Šumpersku je poněkud netradiční babičkou. Zatímco většina jiných žen jejího věku poletuje okolo vnoučat, navštěvuje kluby důchodců a opečovává malou zahrádku, paní Jitka jezdí poznávat svět. S batohem na zádech už procestovala nejednu evropskou i asijskou zemi.
Na daleké a většinou i exotické výpravy se vydává minimálně jednou do roka. Nejraději jezdí na místa, která nejsou ještě příliš poznamenána nohou západního turisty. Největší radost proto měla z cestování po rumunském Banátu a ukrajinském Krymu.
"Rumunsko i Ukrajina jsou úžasné země, lidé jsou tam milí a srdeční. Přestože je tam oproti našim poměrům obrovská bída, jsou všichni veselí a přátelští. Svůj úděl nesou srdnatě. Samotný Krym je různorodý a romantický. Ne nadarmo má přezdívku medaile na hrudi planety. V minulosti se zde střetávaly různé civilizace východu i Západu," přibližuje Krym strupšínská cestovatelka.
Počůrali ji ukrajinští vojáci
Stejně jako při ostatních cestách, ani při putování ukrajinským Krymem, neměla paní Jitka žádná zbytečná zavazadla. Mimo spacáku, několika triček, kalhot a ponožek, už vozí pouze zásobu sušených potravin a lžíci. Spává zásadně pod širákem. "Vždy se dá najít nějaké místečko, kam se lze trochu schovat a nerušeně spát," tvrdí statečná cestovatelka. Spaní pod širákem by nevyměnila za "pohodlí" stanu ani po kuriózní příhodě, která ji potkala právě na Ukrajině.
"Spali jsme ještě s kamarádkou kousek od tábora mezi keři. Nad ránem k nám přiběhli vojáci, kteří zde měli rozcvičku, a šli si ulevit rovnou k našim keříčkům. Schoulily jsme se do svých spacáku a pak už jen poslouchaly, jak nás vojáci "sprchují." Naštěstí se daly spacáky vyprat v potoce a rychle osušit, takže mohly příští noc už opět sloužit svému účelu."
Dramatické chvíle prožila také v Iránu, kde se mohlo přes nebezpečná území cestovat pouze v kolonách a za doprovodu ozbrojených sil. "Před vjezdem na nebezpečné území se muselo čekat, až na místo přijede více vozidel. Do každého z nich potom nastoupil jeden samopalník a na začátku a konci kolony jelo obrněné vozidlo. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlela, teprve doma mi došlo, že jsme asi byli ve velkém nebezpečí."
O napětí nemívá při svých cestách Jitka Václavíková nouzi. Při návratu z albánských hor se řidiči jejich vozidla opili téměř do němoty a v tomto stavu jeli několik hodin se dvěma prázdnými pneumatikami po úzké cesti%