My jsme vztekání důsledně ignorovali a to i venku na ulici (umíte si představit, jak lidi koukali a jaký řeči o krkavčích rodičích měli 
). Prakticky to vypadalo tak, že doma jsme prostě odešli do jiné místnosti a venku jsme řekli: Ahoj, my jdeme - fungovalo spolehlivě, vztek byl zažehnán a klusající dítko v patách Nějaký čas to trvalo, než mladá pochopila, že kde nejsou diváci tam je těžké hrát divadlo. No, nyní v 10 letech zase řešíme odmlouvání a jinou formu vzdoru 