Je fakt, že kdyby naši nebydleli tak daleko, tak bych jim to taky ráda dopřála a malýho jim tam zkusila dát co nejdřív, jenže je rozdíl dát děcko k rodičům, kteří bydlí ve stejném městě a dát děcko k rodičům, kteří bydlí 25 kiláků daleko.
Já bych se taky nebála, že ho mamča nezvládne, vychovala tři děti, vnouče je třešnička na dortu, ale zas ta vzdálenost, když byl mlaďas mimčo, tak ta dálka byla problém pro mě, vadilo mi, že kdyby něco, tak bych u něj nebyla hned a když byl zas starší, vnímal to, že babička zas až tak blízkej člověk neni, kolikrát jsme se neviděli i tři týdny, mamča je pracující babička a když jí blbě vyšli šichty a ani já se k nim neměla jak dostat, tak se nedalo nic dělat.
A to nemluvim o povaze, kdybych staršího šoupla jako malýho k babičce přes večer, tak si sem skoro stoprocentně jistá, že by z toho zešílel. Je to hysterka od peřinky. S tim mladšim by to bylo úplně jiný, je to řízek a flegmouš, ten i na ulici je schopnej jít za kýmkoliv, starší se ode mě nehnul.
Každá mamča asi tuší co si může nebo nemůže k děcku dovolit. Já bych to v tomhle případě zkusila, sice né hned s týdnem, ale začla bych postupně a určitě bych byla nablízku, kdyby něco.
Anavi napsal(a):
Jen na obranu musím říct, že my třeba i byli doma,ani jsme nešli nikam juchat - jen babička s dědou to chtěli s takhle malým mrňousem zkusit a užít si ho i přes noc včetně ranního buzení, protože pro ně jsou děti všechno a třeba o moji neteř se mamka starala, když jí bylo 14 dnů, protože její maminka byla tou dobou hodně nemocná a tak byla vděčná za pomoc a noční vstávání k malé. Takže jsem neměla strach, že by to nezvládla a dopřála jsem jim to. Ono možná i tím, že to dítko tam občas bylo přes noc skutečně už od útlého věku, tak možná vnímalo jako normální, že se občas táta nebo máma vzdálí, ale zase se vrátí.