Já to řvaní taky nezažila, mlaďas byl už docela velkej, když byl bez nás poprvé. Když byl malej a my s manžou jsme chtěli někam vyrazit, tak jsme si babičku nalifrovali k nám, malýho jsme večer vykoupali, nakrmili, uspali a odcházeli se bavit až pak, takže i v tomhle to u nás probíhalo úplně hladce. My netrpěli, malej netrpěl, ale představa, že ho dám k babičce, on tam bude řvát a já si budu někde juchat, to teda ne.
S tim jak si psala, kdyby řvalo, přijet za nim a zůstat u babičky, ale ukládání nechat na babičce, tak s tim taky souhlasim.
Pro mě je prostě ve vyřvávání si něčeho a ve vyřvávání si maminky rozdíl. Si vem, celej den ho máš za zadkem, ono s tim počítá a ty se najednou rozhodneš, že už je toho dost a najednou mu přítomnost mámi utneš. To dítě asi těžko pochopí, že zrovna tenhle víkend chceš mít pro sebe. Proto mi to přijde dát ho někam ze dne na den a klidně si tam křič dost drastický.
Anavi napsal(a):
Trixinka napsal(a):
U toho osmiletýho už je to asi o něčem jiném, ale když jde o 2,5letý sviště?
Já za sebe, bych určitě pro křiklouna dojela a další spaní jinde bych ještě na nějakej ten pátek odložila.
Trixi, abych zase nevyzněla jako tyran. Kdyby dítě asi hodně vyvádělo před usínám- já to naštěstí nezažila, myslím, že bych se odhodlala k tomu za ním přijet, podílet se nějak - ale za přítomnosti babičky nebo dědy! - na ukládání, ale dítě bych domů nebrala. Prostě bych ho nechala usnout tam, kde mu to bylo předem řečeno. Aby si nemyslelo, že si vymůže ten návrat domů třeba v deset večer.