2 ► Vlastimil Marek, 2.6.2006

Nebojme se chválit – a vydržme!
Všichni víme, že muži neradi chválí a nejvíc neradi jsou chváleni. Neumí to. Stydí se. Není se čemu divit, vždyť také byli celý život, od raného dětství, cvičeni v neprojevování emocí (kluci nebrečí) - a kritizováni. Chvála se nenosila a ani dnes nenosí. Pokusím se vyjmenováním některých příčin a souvislostí naznačit, v čem je skutečný problém, a že je to velká škoda, ale že k nápravě stačí jen změnit ono pomyslné znaménko způsobu, jakým vidíme sebe a svět. Není se čemu divit, pokud neumí chválit např. muži střední a starší generace, kteří se narodili v běžné, rozuměj, „nemocniční“ porodnici. Prenatální psychologové totiž už před desetiletími prokazatelně odhalili souvislost mezi stresem matky (a samozřejmě kouřením nebo pitím i sebemenšího množství alkoholu) v době těhotenství, traumatickým porodem, nevyhovujícím a bohužel stále převládajícím systémem péče o novorozence v nemocnicích - a nemocemi, mentálními poruchami a také zvýšenou kriminalitou v dospělosti. Ukazuje se, že zvláště chlapečci, pokud nejsou první minuty hodiny a dny na bříšku své maminky, v teple a bezpečí, mají „díky“ dlouhodobému stresu určité spoje v mozku trvale nedovyvinuté, a v dospělosti pak, kromě jiných a závažných tělesných i psychických potíží, také nadměrnou potřebu nějaké autority (cara, generála, šéfa či stranického funkcionáře), nebo nějakého vnějšího uvolnění svého niterného strachu (alkohol, cigarety, drogy, konzumerismus). Jsou jaksi na celý život „naprogramováni“ na negativní vnímání sebe i světa kolem.
  Mozek si rád a účelně zvyká. To, co trénuje, vykonává snadněji a lépe. Proto se také každé ráno nemusíme znovu učit chodit a číst a psát. Proto vrcholoví sportovci (a akrobaté a tanečníci a hudebníci) dosahují intenzivním tréninkem neuvěřitelných výkonů.
Je-li ovšem člověk celý život většinu dnů nešťastný (stažený, jeho tělo je plno adrenalinu a v každém okamžiku a v každém novém vjemu a v každém jiném očekává nějaký problém), i v řídkých okamžicích štěstí je přirozeně nesvůj. Celý život ho jen a jen kritizovali, a najednou ho někdo chválí!?? Co jsem provedl, přemítá v duchu. Není na pochvalu „zvyklý“.
Na počátku 21. století jsme negativním vnímáním světa už tak zpitomělí, že i když se máme jak jsme se nikdy neměli, stále si raději stěžujeme, a snášíme důvody, proč jiným závidět, proč to či ono nebude fungovat atd. A neumíme pochválit ani sebe, natož druhé.
Nemávejte rukou, vážení, je to daleko důležitější a hlubinnější, než tušíte.
  „Nerozmazluj ho“, tvrdili a stále ještě tvrdí neinformovaní tatínci a věří, že drezůra z jejich synů vychová slušné lidi. Všechno je jinak, vážení rodiče a učitelé, už víme, že takto to prostě nefunguje. Ani u koní či slonů, a už vůbec ne u našich dětí. Mazlení a pochval není nikdy dost.
Všichni jsme totiž oběti obětí, jak pokud se týče „negativního“ naprogramování „díky“ k psychice a potřebám žen rodiček necitlivým porodům, a také autoritativní a neustále „hodnotící“ (rozuměj, spíše kritizující, za chyby trestající a přirozené aktivity dětí omezující) škole. Již před třemi desítkami let proběhl v USA velmi zajímavý „pokus“: žáci v několika desítkách základních škol byli neustále chváleni, zatímco v jiných školách byli jako obvykle kritizováni a trestáni. Za pouhé tři měsíce měli ti chválení o tisíce procent lepší výsledky ve všech předmětech, ale vylepšilo se i chování a rodiče telefonovali učitelům a učitelkám do škol co že to s jejich ratolestí udělali, že jim dokonce přestaly odmlouvat a umývají nádobí!
  S jedním takovým celoživotním následkem přehnané a necitlivé „kritiky“ se setkávám v rámci své muzikoterapeutické praxe: nejen většina mužů, ale i řada žen nezpívá a neumí zpívat, protože jim kdysi v dětství paní učitelka, nebo ambiciózní maminka, zablokovala centrum komunikace zdánlivě nevinnou poznámkou „Franto, Mařenko, ty raději nezpívej, kazíš nám to!“ Franta a Mařenka, psychicky a následně i tělesně zablokovaní, se pak, kromě toho že přestanou zpívat, nedokáží v pubertě a dalším životě prosadit, uvolnit, a i oni pak přehnaně kritizují a vnímají negativně.
Nejde o maličkost: stačí jen vnímat svět nebo někoho jiného negativně, a už se mění naše tělesné a duševní procesy. Víme například již od roku 1975, kdy u nás byly zveřejněny výsledky výzkumu 220 dětí, které se narodily jako nechtěné (tehdejší interrupční komise nepovolily jejich potrat), že je mezi nimi daleko víc tělesných a duševních nemocí a postižení a později také drogových a kriminálních deliktů.
Netrpělivé kritizování a dokonce tělesné tresty („aby se naučil chovat“) tatínků bohužel převzaly ve velkém i maminky (a bohužel i učitelé „hry“ na hudební nástroje).

Jenže my dnes už prokazatelně víme, že negativně to prostě nefunguje, a že například ze školních diktátů mají užitek jen a jen učitelé. Pořekadlo „chybami se člověk učí“ většinou, zvláště u kritizovaných dětí, neplatí. Při diktátu se přímo „očekává“, že tam děti nasekají nějaké ty chyby. Jenže při psaní s chybami se dítě učí (trénuje), kromě psychického ponížení, právě jen ty chyby. „Je mi jasné, že ti odporuje zažitým představám o výuce. Vždyť naše škola přímo počítá s trestáním chyb jako s nástrojem učení. Měli bychom si však uvědomit, že tento typ učení byl zaveden do škol za dob Marie Terezie po vzoru pruského školství,“ tvrdí psycholožka Jana Nováčková. A dodává: „První, co by měl učitel dítě naučit, je, že není hanba něco nevědět.“ Nebo udělat chybu, nebo pochválit nebo být pochválen, dodávám.

Jsme pak většinou a stále déle tak psychicky a tedy i tělesně stažení, že nám to ve společnosti jiných, také stažených a neuvolněných, připadá normální. Jenže to vůbec normální není! Dochází až k absurdním situacím, vyplývajícím z našeho celoživotního „tréninku“ negativity, viz například výrok televizního moderátora, který se podělil o svou zkušenost s moderní audiovizuální stimulací (člověk ve sluchátkách poslouchá speciální hudbu a rytmický program a zároveň mu ve speciálních brýlích blikají do očí barevné záblesky v určité frekvenci: mozek velmi rychle dosáhne mozkových vln alfa, které pak s sebou přinášejí i pocit dokonalé relaxace a psychického i tělesného uvolnění). Martin Schulz před lety v pořadu Sněží na téma změněných stavů vědomí k mému úžasu prohlásil: „Já už delší dobu používám psychowalkman a jsem s ním velmi spokojen. Po dvaceti minutách jsem dokonale odpočat. Jenže mne trápí, jak k tomu přijdu, že jsem za dvacet minut tam, kam se například jógíni v Indii dostávají celé roky?“ Mozek současného na problémy celoživotně trénovaného člověka prostě musí mít nějaký problém, i kdyby si ho měl vymyslet.
Což takhle změnit způsob, jakým sebe a svět vnímáme, a začít vnímat sebe a svět ne negativně, ale pozitivně? Ne „mínus“, ale „plus“?
Mozek je totiž, na rozdíl od toho, co nám stále tvrdí neinformovaní vědci a autoři školních učebnic, neuvěřitelně „plastický“ a neustále se, v závislosti na tom, co člověk dlouhodoběji dělá, mění, tvaruje, přeformátovává. Každou novou a jinou činností, pokud trvá alespoň tři měsíce, si neurony trvale budují nová dendritová propojení. Tak jako se přizpůsobil našemu zavedenému negativnímu vnímání světa, tak se může při troše snahy „přizpůsobit“ jinému, novému, v současném světě tak potřebnému pozitivnímu vnímání světa.

I celoživotní negativní naprogramování totiž lze, pomocí meditace, terapie, zpěvem manter, využitím biofeedbacku či zmíněného psychowalkmanu atd., ale především chválením sebe i jiných, pozitivně změnit. Lze tak jaksi přemostit celoživotní negativní emoční bloky a také jaksi automaticky vymanit své vnímání z pomyslné gramofonové drážky „negativní“.
Chce to rozhodnout se, začít, a pak prostě vydržet! Nelze za pár dnů změnit to, co jsme (i když nevědomě) budovali celý dosavadní život!
V ideálním případě se tedy alespoň tři měsíce chvalme a nechejme intenzivně chválit – a zjistíme, že si mozek „zvykne“. Přestaneme se nejen probouzet naštvaní a zamračení, ale i případně, když už začneme fungovat pozitivně, i trápit výčitkou, jak k tomu pocitu štěstí a spokojenosti přijdeme, když půl lidstva hladoví. Stejně nikomu a ničemu nepomůžeme, dokud nepomůžeme sobě samým.
Navíc se přestaneme cítit trapně nebo dokonce stydět, když nás někdo pochválí. I chválit a dávat si pašáky je prostě třeba trénovat.
Tak jako jsme celoživotně trénovaní na negativní svět neustálých Problémů (všichni řeší „problematiku“ toho či onoho a tím podvědomě ve svých mozcích a tělech spouští produkci adrenalinu – připravují se tak na problémy, které zákonitě přijdou), právě tak lze mozek přeprogramovat na vnímání života jako Radosti.
Člověk, který začne nejprve postupně, ale pak na celý úvazek vnímat svět a lidi kolem sebe a sebe sama jako neustálou Radost, začne také (konečně opět) fungovat tak, jak byl evolucí naprogramován. Začne se smát a chválit. Začne být zdravý. A šťastný.
Vlastimil Marek

Přidejte také nějakou zajímavost.