4.pokračování
Vlakem jsme přijeli do Danangu, ale nocleh jsme měli o kousek dál v Hoi An, opět v příjemném malém penzionu. Ten měl jeden nedostatek - byl bez výtahu, ale měli to ošetřeno tak, že ti drobní Vietnamci odnosili naše kufry do horních pater a pak nám je odnesli zpět na recepci. Nezáviděla jsem jim to. Hoi An je příjemné městečko, procourali jsme toho tam opravdu dost. Kromě památek, tedy různých chrámů ap. jsme navštívili výrobnu luceren, kterých tam všude viselo neskutečně mnoho. Jsou to kostry z bambusových štěpků obalené barevným hedvábím. Vyniknou až tehdy, když je jich v jednom tvarovém i barevném provedení navěšeno na stromech nebo na stropě recepcí, restaurací i jiných prostor co nejvíc. když se večer rozsvítí, je to krása. Z hedvábí tam vyrábějí nejen látky na lampy, ale i různé oblečení a kravaty. Už jsem to viděla několikrát různě ve světě, jak se získává hedvábné vlákno a jak z něj pak vzniká ta jemná nádhera.
Lukáš nás vzal tentokrát na trochu jinou prohlídku tržnice. Byla to degustační procházka. Je to super nápad, protože bychom jinak jen většinou okukovali, co to tam vaří a prodávají, ale asi bychom nesebrali odvahu si to koupit. Takhle jsme měli možnost ochutnat leccos, na co bychom si asi sami netroufali. Zajímavá byla černá kaše, kterou si tu domorodci dávají často k snídani. Vypadá opravdu nevábně, ale chuť měla docela příjemnou a určitě je zdravá i posilující. Byla vařená z černého sezamu a pak se jen dochutí cukrem, medem, ořechy... Ochutnávali jsme i leccos, co nebylo nijak překvapivé. Ale na tzv. černá vejce jsme si netroufli, to jsme jen okoukli, jak to vypadá. Dokonce i náš místní průvodce říkal, že je to sice jejich národní pochoutka, ale on jí neholduje, Ani se mu nedivím. Ta vejce jsou dvojího druhu. Vejce se buď obalí mazlavou hlínou a zakope. Nechá se tak dost dlouho, až obsah zčerná a zrosolovatí. Uvnitř je pak opravdu jen černý rosol. K jídlu to ale neláká. Jiný pro nás nepochopitelný způsob je ten, kdy nechají vejce chvíli pod kvočnou, až se uvnitř začne vyvíjet plod. Když kuře vyplní celé vejce, tak se opět nechá ležet a pak se to jí. To si asi ani nechci představovat, jakou to může mít chuť. A to se jinak neodříkám ochutnávání skoro všeho, co jsme tu viděli. Moje zvědavost je vždycky větší, než případná nedůvěra nebo lehký odpor. Ochutnala jsme pražené červy, kobylky, dokonce i žáby upražené do křupava. Ono taky leccos má jen nedobrou pověst. Toužila jsem ochutnat durian, což se mi už před lety podařilo v Thajsku. Ale vůbec není tak smrdutý, jak se traduje (na hotely se donášet nesmí, musíte ho zkonzumovat někde venku, ale asi neznají naše olomoucké tvarůžky), ale není to ani ta božská mana, jak se taky traduje. Ale moje dušička má klid, že vím, jak chutná. Užili jsme si tady i déšť, v tržnici jsme dokonce chodili v pláštěnkách.
Podvečerní krátký výlet na kolech zapůjčených na hotelu, jsme taky absolvovali v pláštěnkách. Aspoň jsme si zkusili jízdu ve zdejším provozu. Ale popravdě mnohem bezpečněji jsem se cítila, když jsme šli pěšky. Zajímavé je celé historické centrum města - japonský krytý most, staré domy... Samozřejmě nechyběly ani zastávky na dobré jídlo a stejně dobrou kávu.
Trochu delší výlet jsme podnikli do nedalekých Mramorových hor. Jsou to velké kopce celé z mramoru. Všude kolem jsou dílny, kde se tvoří a prodávají sochy od obřích až po ty miniaturní. Je to krása. Ale už se prý nevyužívá zde těžený mramor. Těžba je zakázaná a mramor se dováží z okolních zemí. My jsme přešli tu horu. Bylo možné vyjet nahoru výtahem, ale my jsme si vyšlápli po těch schodech pěšky. Při dešti to po nich asi klouže pořádně, protože jsou od četných návštěvníků značně oblýskané. Shora je nádherný výhled na celý kraj kolem. Celá ta hora je posvátným místem, jsou tam chrámy a jeskyně se sochami Buddhy i dalších světců. Bylo to opravdu zajímavé. Cesta nahoru byla náročná, ale dolů se šlo mnohem hůř, byla jsme ráda, že je sucho, ale i tak bylo nutné jít opatrně. Náš autobus zatím horu objel a čekal tam na nás.
Zajímavé je celé historické centrum města - japonský krytý most, staré domy... Samozřejmě nechyběly ani zastávky na dobré jídlo a stejně dobrou kávu. Vietnamci u kávy i u jídla sedí na miniaturních židličkách. Asi jim to tak vyhovuje, jsou zvyklí sedět v podřepu, tak ta podpora židličky je už velká úleva. Pro nás to tedy moc nebylo. Sedět u stolečků a na židličkách, jak je známe u nás z mateřských škol, moc pohodlí neskýtá. Tam, kde počítají s turisty, mají posezení normální velikosti, ale v kavárnách a jídelnách, kam chodí domorodci, mají jen tohle. Navštívili jsme taky vegetariánskou restauraci. Měli tam jídla na způsob vepřových hodů, ale vše bezmasé. Ale Vietnamci umí s kořením kouzlit, takže by ani zapřísáhlý masožravec nepoznal, že tam maso žádné není. Na jedné fotce vidíte miniaturní mušličky. Vietnamci je milují, ale nevím, jak se nasytí, protože vydaná energie na vyšťourání obsahu musí být větší, než ta, kterou jim tohle jídlo poskytne.
:-D
Re: VIETNAM 2017 - Hoi An