pátek 29. března, 08:25 Svátek má Taťána
Profil
Není fotka
Vyhledávání
 
Co se kde šustne
 
Zajímavé foto


Navigace: Afrika
Aktuální kategorie: help   Vše > Cestování > Za exotikou > Afrika
Založte si eDeníček! Podělte se se svými přáteli o zážitky z cestování, a nebo naopak získejte cenné rady před caší cestou!
 
 
 
 
Výsledné hodnocení: 5

UGANDA 2012 - pokračování

Autor: SPIKE - expert
Datum: 13.02.2015 00:40
 

Den sedmý - sobota

Den osmý - neděle

 

Ve 4 hodiny mě budí prudká bouřka, holt rovníkové bouřky mají grády, ale bohudík i krátké trvání a pak zas svítí sluníčko. Ale stejně mám trochu obavy, jak budou vypadat cesty. Ti, co tu nejsou poprvé, vzpomínají na složité cesty do Bwindi, protože je to v horách a cesty po deštích ještě horší než obyčejně, takže mnohokrát zapadli a museli shánět pomoc při vyprošťování aut. Vyjíždíme v pět a jde to dobře. Kolem deváté jsme na rovníku, kde je malá kavárna spojená s prodejnou suvenýrů. Já tu pátrám po náprstku, vozím si je z cest jako pěkný a skladný suvenýr. Ale tady nějak náprstky nevedou. K snídani si dám jen pořádné kafe s mlékem, přikusuju sušenky. Zastávka je jen krátká a hned zas jedeme dál. Pozoruju okolí, fotím za jízdy přes okýnko, takže kvalita fotek nic moc, ale zase zachycují život ve vesnicích v jeho syrovosti a bez přikrášlování.

Další zastávka je na benzínce. Jedno auto trochu zlobí, je nutné dolít olej. Využíváme pauzy a vběhnem do vedlejší hospůdky. Polévku ještě nemají hotovou, to by bylo ideální rychlé jídlo. Tak si dáváme aspoň kávu a pivo. Personál slibuje, že nám udělají rychle teplý sendvič nebo "fish and chips", dávám si to druhé. Moc tedy nevěříme, že v Africe bude něco rychle, ale podcenili jsme je, přinášejí jidlo relativně brzy a ryba je fakt dobrá.

Kateřina u cesty nakupuje banány, celý trs maličkých neuvěřitelně sladkých banánů. Ovoce dozrálé na stromě (tedy banán na stromě zrovna ne, ikdyž ta bylina jako strom skoro vypadá) má úplně jinou chuť. Ještě nějaký ananas, abychom měli dost vitamínů.

Jedeme dlouho, než se dostaneme k bráně NP Ishasha. Jedno auto odjíždí na ubytování a my, co jsme tu poprvé, jedeme na podvečerní game drive. Zvedáme střechu auta, abychom mohli z bezpečí sledovat zvířata a pohodlně fotit. Během dne tolik zvířat vidět není, ale večer a ráno je jejich pohyb velký. Slony jsme potkali už cestou sem, antilopy taky. Teď vidíme ještě buvoly a prasata, černá s hřívou skoro jako kůň, spoustu ptáků, jen lev nám uniká. Tady žijí stromoví lvi. Tedy jsou to lvi stejní jako jinde, jen si tu chodí odpočinout na stromy. Druhou branou vyjíždíme a následujeme první auto k hotýlku. Hotel je pěkný, bydlí se v domcích podobným těm ze Soroti, ale jen z vnějšku. Uvnitř je veškerý komfort - sprcha, WC. Jen architekt se tu moc nevyřádil, dveře z koupelny drhnou o postel, takže je to tu trochu stísněné. Prostoru by bylo dost, jen to není zrovna optimálně vyřešené. Ale ono tak moc nezáleží na tom, kde spíme, protože se obvykle na hotel dostaneme až večer a brzy ráno opět odjíždíme. Naši část čeká ráno ještě jeden game drive, protože vstupenka platí 24 hodin. Povečeříme, dáme si pivko a jdeme spát. Ti, co nejedou ráno s námi, si polenoší u bazénu, my vyrážíme opět před svítáním. To brzké vstávání se vyplatí, ještě před branou potkáváme slony a buvoly. Zvěř vyráží na pastvu nebo k vodě. Tentokrát zajíždíme k řece, kde je spousta hrochů. Mám trochu strach, hroch je prý nejnebezpečnější zvíře. Dívám se zpět na auto, ale dveře jsme otevřené nenechali, případný rychlý ústup by nebyl zrovna jednoduchý. A taky si nejsem jistá, zda by nás auto ochránilo. Prchat nebylo třeba, hroši se povalovali ve vodě, koukali jim ven jen malá ouška, občas se některý vynořil víc a někdy si i nahlas zívnul nebo zařval.

Cesty v NP jsou stejné jako všude jinde, tedy samá díra. Budu samá modřina, jak ve stoje narážím na rám střechy nebo opěradla sedaček. Potkali jsme i jeřáby (ti jsou na státní vlajce Ugandy). Jedna díra se nám stala osudnou. Pod vodou nebylo vidět, že je tak hluboká, Adam si asi i blbě nadjel a uvíznul. Chvíli trápí auto, tůruje motor a snaží se vyjet kupředu nebo na zpátečku. Marně. Ač se v NP nesmí opouštět auto, vystupujeme. Krajina je přehledná, tak snad nám nebezpečí nehrozí. V autě máme dost vody, ananas, banány, tak chvíli vydržíme. Adam přitáhnul kus nějakého kmene a snaží se to narvat pod kola, ale moc se to nedaří. Nakonec usedám za volant já a řidič s jediným mužem (na drive jsme jeli jen 4, 3 ženy a jeden muž) se snaží auto vytlačit. Jen se ale zahrabáváme víc a víc. Adam už volal pro pomoc. Předpokládala jsem, že nás přijede vytáhnout traktor, který jsme viděli před branou, ale asi po hodině Adam říká, že už nám JDOU pomoct. No na pomoc nám jde jen velké stádo buvolů, blíží se nenápadně, ale docela rychle. Když už se chystáme skrýt v bezpečí auta, tak uhýbají a obloukem nás obejdou. Antilopy se tak přišly podívat, co se tu děje. Asi za další hodinu přichází 7 černochů s jednou motykou. Všichni zakleknou a dívají se moudře pod auto, pak chvíli dloubají motykou do bahna, zkoušejí auto vytlačit...Nakonec nás osvobodí, dostanou požadovanou odměnu a my odjíždíme. Na snídani se vracíme trochu pozdě, ale přesto nám ji v hotelu udělají. Tohle zpoždění přišlo ve správný okamžik - Kateřině není dobře a spí. Nejspíš je přetažená. Celé dny je za volantem a pak ještě musí vše zařizovat. Nevím, kde se v ní bere tolik energie.

Ti, co se povalovali u bazénu, podcenili rovníkové slunce a pěkně zčervenali. Po snídani balíme a odjíždíme. Do Bwindi máme ještě kus cesty. Jsme rádi, když přijíždíme ke škole. Už tam na nás čeká Laban, sponzorovaný to kluk Nikoly. Kateřina mu dala vědět, že jeho sponzor přijede, tak přišel už dnes, ikdyž ostatní děti přijdou až zítra. Odcházíme s ním k němu domů. Jdeme kousek po cestě, kolem "hospody" zatáčíme, projdeme kolem kostela a pak už jen do kopce mezi samými banánovníky s podrostem kávovníků. Laban žije v domku sám se svými sourozenci. Jeho otec zemřel a matka teď žije s jiným mužem a má s ním další děti. Tady se muž o cizí děti nestará a jeho žena se musí starat jen o jeho děti. Ta matka žije jen o kousek dál. Snad zapůsobily Kateřininy domluvy, aby na děti aspoň trochu dohlídla. Nám to asi připadá kruté, ale oni tu žijí podle přírodních zákonů, mají k přírodě mnohem blíž než my a život v přírodě je krutý a neúprosný.

U Labana se setkáváme i s jeho dědou, on i babička dětem trochu pomáhají. Labanův bratr Gad je taky sponzorován, shodou okolností mojí příbuznou (ano, dostala se k tomu přeze mě), tak mu od ní vezu dárek. Je trochu zakřiknutější než Laban, ale je vidět, že má z dárku radost. Labanovi jede pusa, anglicky umí bohužel líp než já Ptám se ho na rostliny, které rostou mezi banánovníky a vypadají trochu jako kaly (tedy jejich listy, květy jsem nikde neviděla), zajímá mě, pěstují-li je na okrasu nebo jestli jsou k jídlu. Prý k jídlu. Jednu vytrhává a ukazuje mi malé hlízky na kořenech, to je to, proč to pěstují. Rostlinku chce zahodit, tak si ji beru (už je doma zasazená, listy cestu nepřežily, ale už začínal rašit jeden nový a kořeny byly živé).

Vracíme se zpět do školy, prohlížíme si třídy. Dnes už tu nic dělat nebudeme, už bude tma. Odjíždíme do kempu, je to jen kousek. Čeká na nás večeře. Můžeme si vybrat buď rybu s rýží nebo dušenou zeleninu s rýží. Dávám si zeleninu, ale pak zjišťuju, že ta jídla jsou stejná, jen u jednoho chybí ta ryba. Kemp je ve stráni, ale to je tady všechno, jsou tu samé kopce. Bydlet budeme ve stanech. Stany jsou postaveny na dřevěných teráskách, které mají plechovou střechu, jež je pokrytá travou, aby to vypadalo hezky. Ve stanech je dřevěná postel. Zadní stranou stanu se vchází do otevřené koupelny a WC. Když tam večer jdu, nejdřív opatrně posvítím skulinou, jestli na WC není gorila či jiný návštěvník. Stany nejsou očíslované, ale pojmenované názvy zvířat, bydlím v chameleonovi. Můj stan je až v dolním rohu kempu, hned přede mnou začíná deštný prales. Večer nemůžu chvíli usnout, poslouchám zvuky z pralesa (a že jich je!), ale pak zavřu oči a spím. Je tu chladno, tak se spí dobře. Ráno nás čeká trek za gorilami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den devátý - pondělí

 

Dnešní den bude vyvrcholením cesty, protože vyrážíme za horskými gorilami. V Ugandě jich žije asi 340, dalších několik gorilích rodin je v Kongu (což je hned na druhé straně zdejších hor) a to jsou poslední žijící horské gorily, tedy světová rarita. Gorily žijí ve skupinách, jimž vždy vládne silver-back, tedy starý samec se stříbrnými zády, další silný samec braun-back je čekatelem na post vedoucího samce a zatím jistí skupinu zezadu, pak je tam několik samic a mláďat. Vstáváme brzy, abychom se stihli nasnídat a přesunout se do sousedního kempu, odkud malé skupiny turistů v doprovodu rangerů a nosičů odjíždějí na jednotlivá místa a pak pěšky vyrážejí za gorilami. O tento trek je velký zájem, ale aby gorily nebyly příliš rušeny, je počet návštěvníků omezen. Ale to předbíhám událostem.

Opouštím stan a přesunuji se do jídelny, což je otevřená velká místnost, položená v nejvyšším bodě kempu. Přes zábradlí se dívám dolů na chatky a stany, když tu se objevuje gorila přímo pode mnou a leze hbitě na strom, na němž roste jakési ovoce, které hned s chutí pojídá. Než se vzpamatuji z překvapení, vidím další a další gorily, jak přicházejí po cestičce, po níž jsem před malou chvilkou přišla i já. Fotíme je a zvědavě a i s trochou obav se díváme na gorilí rodinku. Vedoucí samec je velký a svalnatý, jeho stisk by byl asi opravdu pevný a mužný. Personál kempu vychází ven, aby pozdrželi další turisty, přicházející na snídani. Není třeba se bát, ale je nutné být klidný a nepřibližovat se ke gorilám příliš. Gorily po chvilce pokračují v cestě kolem jídelny, čekám, že vejdou dovnitř a vrhnou se na naše banány a ananasy, ale jdou stále dál, přejdou cestu a mizí v lese nad cestou. Teď mě skoro mrzí, že mám zaplacený trek za gorilami. už jsem je viděla dost zblízka, tak bych mohla jít pomáhat do školy při rozdělování věcí. Posnídáme už v klidu a jdeme na seřadiště. Z naší skupiny jdeme na trek 4, ale jsme rozděleni do dvou různých skupin. Kateřina nám zařídí výměnu s jinými lidmi, abychom mohli být všichni spolu. Celkem nás bude ve skupině 7 + doprovod. Trek je nutné objednávat už půl roku dopředu, protože ke každé gorilí rodině jde jen jedna malá skupina turistů za den a smí se u nich zdržet jen jednu hodinu. My si ještě jdeme do naší jídelny pro hole (později teprve plně ocením důležitost hole, protože terén je opravdu hodně náročný), tady nám je nabízejí taky, ale za příplatek., vyslechneme si povinné proškolení, jak se máme v pralese chovat - důležité jsou dlouhé kalhoty zasunuté do ponožek, aby nám pod ně nevlezli velcí mravenci či jiný hmyz, možná i nějaký had, taky je nutné se držet v odstupu 22 stop od goril, nedívat se jim do očí, atd. Odjíždíme naším autem o několik km dál, kde nás řidič Adam vyloží a vrací se zpět a my už jdeme dál pěšky. Nejdřív procházíme mezi kopci, jejichž svahy jsou obdělané a už na nich pracují domorodci. Namahavý je už jen přístup k těm políčků, natož tam pak ve vedru pracovat celý den! Potkáváme taky několik menších stád zdejšího dlouhorohého skotu. Na pastvu je žene jen malý hoch, ale zvířata jdou docela způsobně. Přesto je obcházím uctivým obloukem, protože ty rohy vypadají dost děsivě.

Fotím nádherné výhledy na kopcovitou krajinu kolem, ale pomalu to moje focení bývá víc záminkou pro odpočinek a vydýchání se. A to netuším, že to nejhorší teprve přijde. Opouštíme širší cestu a začínáme stoupat úzkou pěšinou mezi banánovníky, později už úplně strmě mezi čajovými keříky. Otestovala jsem jejich pevné zakořenění, protože mi občas posloužily jako důležitá opora, abych se dostala o kousek výš. Pot ze mě teče proudem, dýchám, no spíš funím a lapám po dechu, odpočívám stále častěji... Jsem ráda, když vystoupáme na vrchol kopce a jdeme po relativní rovině. V malé chatrči jsou tam děti, které tu číhají na turisty, aby se jim pokusily prodat svoje malované obrázky nebo sošky goril. Vstupujeme do pralesa. Vpředu jde jeden ranger a místy prosekává cestu mačetou. Jdeme kousek z kopce, což sice uvítám, ale mám nepříjemné tušení, že brzy budeme zase stoupat nahoru. Klopýtám mezi kořeny stromů, kloužu po spadaném listí a blátě, zakopávám o propletené lijány a jako zlatý hřeb dne šlápnu do bahnitého potoka tak nešikovně, že si nabírám vodu i do jedné boty. Mám pocit, že už je mi vše jedno a když vidím obrovskou žížalu, klidně bych se s ní spokojila jako s cílem cesty. Ještě dvakrát přejdeme přes potok, když ranger dostane do vysílačky zprávu od spojky jdoucí vpředu, že našel gorilí rodinku. Musíme odložit batohy i hole (tedy batoh mi nese moje nosička, což byl taky dobrý nápad, protože to už by na mě bylo opravdu moc, ale netuším, kde ona bere síly, na čele nemá ani krůpěj potu, na nohou nemá jako já kvalitní trekové boty, ale gumovky, které jsou jí o něco větší a přesto jde lehce...), zůstavají zde nosiči i ozbrojený doprovod, a my jen s průvodci jdeme opatrně dál, až zahlídneme první černou gorilu. Je to zvláštní pocit být tu s nimi v jejich domovském prostředí, dívat se na ně tak zblízka. Dávám si pozor, abych měla vypnutý blesk na foťáku a cvakám první snímky goril. Ve skupině jsou s námi ještě 3 Australani - otec a 2 dospělí synové. Ti si sedli na pěšinku, aby měli lepší výhled a podmínky k focení, jenže se ocitli vlastně uprostřed gorilí skupinky. Několik goril je už vpředu, ale jedna jde za nimi právě po téhle pěšině. Projde těsně kolem chlapců, lehce se o ně otře a pokračuje dál. Chlapci jsou trochu překvapení, ale když vidí, že se jim nic nestalo, mají radost z nevšedního zážitku. Postupujeme za gorilami dál. Snažíme se navzájem se fotit s gorilami. Gorily se pohybují kolem nás, ale najednou jedna z nich prudce vyrazí a mladému Australanovi skáče na záda. Pěkně se chlapec leknul! Z ruky mu crčí krev, ale není to způsobeno gorilou, ale jeho prudkou reakcí, takže se škrábnul o keř za sebou. Podle rangerů si gorila chtěla hrát a válet s ním sudy. Jo, to tak! Takové gorilí hrátky by asi byly příliš náročné.

Povolená hodinka rušení klidu gorilí rodinky utekla jako voda. Vracíme se k odloženým věcem a pomalu se vracíme zpět. Moje toužebné přání, že obejdeme kopec nějak z druhé strany a sem pro nás Adam přijede, je mylné. Brzy pochopím, že se budeme vracet po stejné cestě zpět a že ty sestupy se teď stanou náročnými výstupy, a prudké výstupy budou hodně klouzavými a náročnými sestupy. Děláme jen malou zastávku na improvizovaném tábořišti, kde poobědváme ze svých zásob. Konečně máme cestu za sebou a dokonce o jeden malý kopec kratší, protože Adam přijel až pod něj. Hurá!

V kempu jdu rovnou pod sprchu, ani se moc nerozhlížím, není-li ve sprše nějaká nezvaná zvířecí nebo hmyzí návštěva. Původně jsme měli v plánu jít ještě za ostatními do školy, není to daleko, ale únava mě přemohla a radši si chvilku odpočinu a pak už si zajdu na večeři. K večeři je podobně jako včera - rýže, dušená zelenina a místo ryby kuře.

Strávíme krásný večer, pivo Nile po té námaze chutná výtečně. Zahrajem si kostky a jdeme spát. Dnes můj spánek neruší ani hlučný noční život pralesa.

 

 

 

 

Jídelna v kempuJídelna v kempu

návštěva goril v kempunávštěva goril v kempu

nosičkanosička

stoupání mezi čajovníkystoupání mezi čajovníky

Neznámé ovoce, které gorily vyhledávajíNeznámé ovoce, které gorily vyhledávají

Obří žížalaObří žížala

Gorily v příroděGorily v přírodě

 

 

 

 

 

 

 

Den desátý - úterý

 

Včerejšek byl náročný, dnes nás čeká jen práce ve škole. Ráno klasicky snídaně v kempu. Částečně je připravená personálem kempu a částečně máme zásoby vlastní. Hlavně ovoce, banány a ananas jíme hned, z pomerančů nám lisují džus. Alenka s Líbou odcházejí dřív do jednoho stánku, kde už mají od včerejška domluvený odběr různých sošek goril vyřezávaných ze dřeva a natřených načerno (asi krémem na boty). My za nimi pak přijíždíme a já se mohu rozhlídnout po ulici, kde je jeden stánek vedle druhého, všechny plné gorilích sošek, černých dřevěných masek a podobných suvenýrů, k jejichž koupi lákají turisty. Podobných kempů, jako je ten náš, je tu víc, turisti se tu nezdržují dlouho, absolvují trek za gorilami a zas cestují dál. Složitější přístup do této oblasti po hrozných cestách má i své klady - turistů sem nepřijíždí davy a ti zhýčkaní pohodlím, sem taky nejedou. Gorilky jsou zabaleny v novinovém papíru a uloženy do krabic a my můžeme odjet až do školy. Děti tam už na nás čekají. Vítek odjel s řidičem už brzy ráno nakoupit do vzdáleného městečka opět věci pro děti - matrace, fazole, mouku, olej, sešity....

My se zatím věnujeme práci a rozdělujeme dětem oblečení přivezené z Čech a taky kozy, které už byly nachystané. Je to chvílemi boj, aby dítě kozu zvládlo. Přicházejí matky dětí s košíky, které vyrobily z trávy, a usedají na volný prostor mezi budovami školy. Já se dívám na dva hochy, kteří už dlouhé hodiny neúnavně prosívají písek, který se použije do malty na nahození stěn jedné nové školní budovy. Chlapci drží velké síto v rukách a pohybují s ním, aby písek propadával dolů. Pěkná makačka! Malta se taky dělá ručně, tedy bez míchačky. Střídavě se na hromadu hází písek, vápno a kropí se to vodou. Pak se hromada ještě asi 2x přehází, aby se to dobře promíchalo. Místo mechanizace lidská síla.

K obědu nám opět vesnické ženy přichystaly občerstvení - nějakou vaječnou omeletu, a ovoce. Já si ještě nalévám horkou vodu a sypu si do ní trochu instantní kávy, tedy to jsem si myslela já, ale po chvíli vidím, že to byly jemné lístečky čaje. Čaj je to moc dobrý a má zvláštní zlatavou barvu. Já černý čaj moc ráda nemám, ale tady mi chutná.

Celý den nám pomáhá Američanka Mary,která tu žije v jednom domku v kempu už dva roky a ještě tu dva roky bude. Dělá tu nějaký výzkumný program přírody a taky něco vyučuje ve škole. Je ráda, že jsme tam na pár dní a ona si má s kým promluvit. Tráví s námi i dny ve škole a pomáhá nám s prací.

Konečně přijíždí auto s Vítkem a nakoupeným zbožím. Z auta nadšeně vyskakuje i pár dětí, které byly ve městě s nimi, protože si přály oblečení (děvčata tmavý kostým a hoši kvádro). Auto je naplněné na maximum, na střeše jsou přivázané matrace. Tady děti dostanou k matraci nejen povlečení, ale i deku. je tu chladněji než v Soroti.

Laban matraci nedostal, protože si za vánoční peníze přál hlavně jídlo. Ale pár matrací zbylo, tak mu matraci ještě přikupujeme. Deku jsme mu přivezli, tak bude mít spaní dobré.

Líba mezitím obchází ženy s košíky a od každé si něco vybírá a dohaduje cenu. Ženy pak na své košíky přišívají cedulky se jménem dítěte. Je to tak lepší, když si tady něco koupíte, tak víte i které dítě jste tím podpořili. Já si taky pár košíčků koupím. Některé mám jako dárky pro své blízké a ty menší mi poslouží jako ošatky na kynutí úhledných kulatých chlebů.

Laban dostává od Kateřiny kopačky jako poděkování za hlídání koz. Svěřila mu je už na jaře, protože jich několik zbylo. Chválím mu boty, ale on odvětí, že bohužel nemá ponožky. Já mám s sebou ponožek dost, mnohé ještě nepoužité a některé i úplně nové, tak mu druhý den ty ponožky dám. Mně budou stačit na cestu zpět jedny.

Byl to příjemný den strávený s dětmi. Poznali jsme zas trochu jiný styl života. Tady je jiná příroda, trochu jiné podnebí i jiní lidé, protože tady přicházejí častěji do styku s turisty. I výuka je tu na lepší úrovni, protože škola je soukromá a dětí ve třídách není tak mnoho.

Děti dostaly opět tenisáky a dost se s nimi vyřádí. Zejména děvčata jsou šikovná. pinkají s míčkem o zem a střídavě ho prohazují pod nohama.

Na večeři nás pozval Mojses. To je místní lépe situovaný rodič, který zajišťuje i kontakt Kateřiny se školou.

Bydlí kousek od školy, samozřejmě ve strmé stráni, ale tady je ve stráních všechno. Dům má zděný, docela prostorný a s betonovou podlahou. Na místní poměry přepych. Usazují nás na terásku domu. Jídlo je dobré, maso netradičně měkké. Hostitelé, tedy jen muži, si sedají na zahrádku pod námi. No mám obavy, aby se s nimi sedačky nepřevrhly, protože jsou taky hodně z kopce. Ženy zůstávají uvnitř domu. Chvilku posedíme a pak jdeme do kempu. Při odchodu procházíme domem. Není v něm skoro žádné zařízení.

V kempu si opět dáme pivo a zahrajeme si kostky. S námi je hraje i Mary a dobře se baví. My si připíjíme nejen "na zdraví", ale i hláškou "nádraží". Kateřina jí to překládá, ale je jasné, že jí to tak vtipné nepřipadá. Ono taky "railwaystation" nezní tak zvukomalebně Slovní hříčku "přizdisráč", jak nazýváme opatrné hráče, už Katka radši nepřekládá.

Hlídáme čas, protože tady je elektřina fungující jen do 23 hodin, pak vše zhasne. Stihneme dojít do stanu včas. naštěstí mám s sebou i slušnou baterku. Ráda opět zalehnu do postele. Ráno nás čeká už jen krátká zastávka ve škole a pak pokračujeme v cestě zpět do Kampaly. Návštěvy dětí máme už za sebou, ještě pobudeme dvě noci v NP Queen Elisabeth.

 

 

 

 

 

 

 

 

Den jedenáctý - středa

 

Ráno na mě padá trochu smutek, protože si uvědomuji, že dnes se rozloučíme s dětmi, opustíme vesnici a tím naše mise tady končí. Jo budeme ještě pár dní cestovat po Ugandě, uvidíme jistě ještě mnoho zajímavých koutů této země, ale ty NAŠE děti už ne...

Balím si tašku, abych definitivně opustila stan, který mi byl po 3 noci domovem. Odcházím už s plným báglem na snídani. Ještě nás všechny čeká příjemné překvapení - přicházejí se s námi rozloučit gorily. Tedy tak si to vysvětlujeme my. Opět přichází gorilí rodinka, aby očesala ze stromu své oblíbené ovoce. Tentokrát je gorilí představení napínavější, protože kousek od toho stromu je malý stan, který si tam včera postavili nově příchozí turisté. Kluci jsou ještě ve stanu, tak jen vykoukli a fotí si gorily pěkně zblízka. Jenže gorily jsou taky hravé, dvě, nejspíš v pubertálním věku, se jdou podívat, kdože se tu zabydlel. Nadzvedávají spadlou plachtu u vchodu a zvědavě nakukují až do stanu, natahují ruce po foťáku... Ale to už je venku personál kempu i přivolaní rangeři a ti na turisty volají, aby zůstali v klidu a sami na gorily nesahali.

Po snídani opouštíme kemp a ještě zastavujeme ve škole, abychom rozdali dětem školní potřeby a rozloučili se s nimi.

Laban je kluk šikovný, má přichystaný sepsaný rozpočet na nový domek a žádá nás o pomoc při jeho stavbě. On o tom už s námi mluvil i včera, ale dnes je dokonale připravený, aby jeho žádost měla konkrétní podobu.Na radu Kateřiny k tomu přivoláváme Medarda a ten odsouhlasí, že tak, jak to Laban odhadnul, je to reálné. Labanovi pomoc přislíbíme. Už nemáme takovou hotovost s sebou, předpokládáme, že peníze vyzvedneme v Kampale a necháme je u Medarda (taky na radu Kateřiny, Labanovi by je mohl někdo ukrást nebo by je mohl využít jinak, Medard na to dohlídne, aby byly využity na stavbu domku a bude mu je dávat po částech, jak bude třeba). Ještě dokupujeme Labanovi matraci, protože jsme viděli, že ta jeho už je špatná. Peníze, co jsme mu poslali na vánoční dárky, byly využity na nákup potravin.

Je to smutné loučení. Budu dlouho vzpomínat na tuhle zemi, děti ve vesnicích, na všechno, co jsem tu zažila...

Protože Buhoma (to je název této vesnice) leží už skoro na hranicích s Kongem, jedeme odsud zpět stejnou cestou, jako jsme před pár dny přijeli. Projíždíme rozlehlým parkem Queen Elisabeth. Opět potkáváme spoustu zvířat - přes cestu přechází několikrát celá skupina paviánů, zahlídneme guarézy (opice s pláštíkem z dlouhých bílých chlupů), taky párek jeřábů... Když vyjedeme z lesa, zahlídneme, skoro na stejném místě jako při cestě tam, slona.

Pak vyjíždíme na hlavní silnici. Použila jsem nějaký lichotivý název pro tu prašnou cestu plnu děr, ale nic lepšího tu prostě není. Jedna z děr se mi stala osudnou. Kateřina ji nějak přehlídla a vjela do ní dost rychle. Já jsem seděla vzadu vprostřed, takže jsem se neměla čeho chytit a vylítla jsem až do stropu a dala si pořádnou ránu do hlavy. Dlouho jsem se ještě pozorovala, jestli se mi netočí hlava, nerozostřuje zrak nebo není na zvracení, ale mám lebku pevnou a asi po hodině jsem se cítila už docela dobře. Netoužím poznat zdejší nemocnice a vyzkoušet úroveň jejich péče na vlastní kůži.

Dnešním cílem naší cesty je Mweya Safari Lodge, tedy hotel v NP Queen Elisabeth, hotel luxusní. Těšíme se na pohodlí a příjemný pobyt.

Přejíždíme mezi jezery, to velké vlevo je Edwardovo jezero. Ze silnice odbočujeme k bráně do parku a pak ještě dost dlouho jedeme parkem, než se dostáváme k hotelu,který má úžasnou polohu nad jezerem. Opravdu nádhera! Z recepce je výhled přímo na jezero skrz prosklenou stěnu. Kateřina nám říká, že to sklo je tam nutností, protože v době líhnutí pakomárů jsou ta skla neprůhledná, jak na nich sedí mračna těch potvor.

V hlavní budově hotelu je recepce, restaurace a obchůdek se suvenýry. Pokoje hostů jsou v přízemních romantických budovách po obou stranách hlavní budovy. Ubytujeme se, rychle osprchujeme prach z dlouhé cesty a jdeme na večeři, tentokrát z jídelního lístku. Jídlo je výtečné, maso neafricky měkké, ale ceny odpovídají vyšším hvězdičkám hotelu. Jsme unavení, tak jdeme brzy spát, každý do svého pokoje. Až teď nám Kateřina říká, že je dost pravděpodobné, že se nám před pokojem na nízké upravené travičce bude pást hroch. V tom případě máme požádat o doprovod hotelovou ochranku. Hotel má sice dvojitou vstupní bránu s ozbrojenými hlídači, ale to je jediné oplocení hotelového prostoru, dál do stran už je jen nízký živý plot, spíš okrasný než ochranný. Přicházím do svého pokoje v pohodě, asi po 15 minutách slyším kroky, jak jde spát i Líba, která bydlí hned za námi. Až ráno se od ní dozvídáme, že právě před jejím pokojem se spokojeně hroch pásl. Ochranku nenašla, tak čekala schovaná za rohem baráčků, až se hroch přesune dál a ona se dostane bezpečně do svého pokoje.

Mám nastavené buzení, protože zítra nás část odjíždí za šimpanzy do pralesa. Sice netuším, kde tady v savaně najdeme i prales, ale netrápí mě to.

 

 

 

 

 

Mweya Safari LodgeMweya Safari Lodge

LabanLaban

BuvoliBuvoli

prase bradavičnatéprase bradavičnaté

paviánipaviáni

přetlačujeme se se slonempřetlačujeme se se slonem

 

 

 

 

 

Den dvanáctý - čtvrtek

 

Vstáváme opět velice brzy, protože už v půl sedmé odjíždíme za šimpanzi. Tentokrát to není žádný sirotčinec, ale šimpanzi ve volné přírodě. Nejedeme všichni, Kateřina s Hankou zůstávají v hotelu a budou lenošit u bazénu. Hotel je sice hned nad jezerem, ale to není vhodné ke koupání, je plné hrochů, krokodýlů...

Auto řídí Martin. Musíme projet uzavřenou část NP a vyjet na hlavní silnici. Rychle snídáme a vyrážíme. Ovšem ujedeme jen kousek cesty a vidíme před sebou stát velký džíp a před ním ještě většího slona, jak stojí vprostřed cesty a evidentně nemá v úmyslu nám cestu uvolnit. Když se líp rozhlídneme, vidíme, že slon hlídá své stádo s mláďaty, které se pase hned u cesty. Čekáme už dost dlouho a pomalu začínáme být nervozní, že přijedeme na trek k šimpanzům pozdě. Džíp před námi zkouší slona zahnat opatrným najížděním blíž k němu a pak hned zas rychle couvá. My jsme se stáhli do bezpečnější vzdálenosti. No nevím, jestli by nám auto poskytlo dostatečnou ochranu, kdyby se slon opravdu naštval a zaútočil.

Ještě pár nájezdů a slon neochotně a pomalu odkráčí mimo cestu a my můžeme projet. Na hlavní silnici se dáváme doprava a po pár kilometrech odbočíme vlevo na cestu vedoucí přímo ke vstupu do části NP, kde žijí šimpanzi. Připojuje se k nám průvodkyně a ještě jeden muž jako doprovod a naším autem se přesuneme ještě o kus dál. Překvapivě náhle se rovná savana propadá do hluboké strže, kde je úplně jiné klima i porost. Vidíme vrcholky velkých stromů, je slyšet hukot říčky... Sestupujeme opatrně po blátivé cestičce plné nějakých zvířecích stop (nejspíš hrochů) až dolů na samé dno strže. Stromy tu rostou obrovské. Průvodkyně nás vede po cestičce a stále se rozhlíží, neuvidí-li v korunách stromů šimpanze. Po nějaké době nám ukazuje až nahoře ve větvích hnízdo, které je prý obydlím šimpanzů, ale zvířata tu vidět nejsou. Zato slyšíme hlasitý řev, připomínající chrchlavý smích starého chlapa. Tak se ozývají hroši, kterých je to docela dost. Z vody jim koukají jen malá ouška a nozdry. Necítím se moc dobře, protože jsme přímo u vody v malém záhybu řeky a v blátivém okolí je plno stop. Kdyby se některý z hrochů usmyslel, že nás prožene, asi bychom daleko neutekli. Ještě dost dlouho chodíme úzkou strží s hlavami zvrácenými dozadu, abychom viděli na vrcholky stromů. Nakonec šimpanzi nalézáme, ale moc toho nevidíme, protože zvířata se zdržují až v horních větvích. Pomalu odcházíme a vystoupáme stejnou cestičkou ven ze strže.

Do hotelu se vracíme po poledni. Ještě nás dnes čeká lodní výlet po Edwardově jezeře, ale to až v 16 hodin, tak teď máme pár hodin na odpočinek, asi poprvé za celou dobu pobytu. Vytahuji dosud nepoužité plavky a jdu k bazénu, dávám si čerstvě vymačkaný džus a kávu a oddávám se lenošení. Pak si ještě dám na terase hotelu polévku. Ty dvě hodinky, co jsem strávila u bazénu úplně stačily, abych se lehce spálila,podcenila jsem namazání opalovacím krémem.

Od bazénu je vidět na jezero, i na tu vzdálenost vidíme ve vodě hrochy a na březích stáda buvolů a slony. Všichni se přicházejí napít a osvěžit. Na malé přístaviště lodí vidíme, ale radši tam jedeme autem, volný pohyb je tu nebezpečný. Hroši jsou i kolem lodí. Na jednu nastupujeme. trochu s obavami se dívám na nebe, vypadá to, že se schyluje k bouřce. Lodník a průvodce v jedné osobě s námi jede k protějšímu břehu a ukazuje nám zvířata, jichž bychom si asi sami nevšimli. Malý varan na větvi keře je skoro neviditelný, stejně tak i krokodýl, rozvalený na břehu. Taky nám jmenuje různé druhy ptáků, jichž je tu taky požehnaně. Zajímavá jsou kulovitá hnízdy snovačů, krásní jsou ptáčci, připomínající zbarvením naše ledňáčky. Vidíme i osamělého buvola, který stojí ponořený ve vodě. asi si chladí rány, které vidíme po stranách jeho hřbetu. nejspíš se měl stát večeří pro lva. Jezdíme takhle po jezeře docela dlouho. Mě trochu znervozňuje pohyb lodi mezi množstvím hrochů, necítím se moc bezpečně. Loď chvílemi zajíždí až ke břehu. Pozorujeme takhle zblízka pasoucího se slona. Ale tomu se to moc nelíbí, rozbíhá se proti nám, mává přitom ušima. Zadupe až do vody, to už mám docela nahnáno, ale slon se těsně před lodí otáčí a pomalu odchází pryč.

Slunce zapadá a my se vracíme zpět.

V hotelu dnes odmítají naše přání vybrat si večeři z jídelního lístku a nabízejí nám pouze nachystané menu, výběr ze dvou možností. Pochutnáme si i tak. Jídlo je dobré a je toho dost, včetně předkrmu a moučníku, ovšem cena v tomto luxusnějším hotelu je taky samozřejmě vyšší než jinde. Ještě plánujeme zítřejší den. Původně byl na programu ještě jeden game drive v NP, ale dáváme přednost dopolednímu lenošení u bazénu a pak už odjezd směrem na Kampalu. Už jsme zmlsaní a říkáme, že uvidíme zas "jen" nějaké slony a antilopy nebo hrochy...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den třináctý - pátek

 

Dnes nemusíme spěchat, času na cestu zpět máme dost. Slunce má větší rozum než my, proto se neukazuje. Včera jsem se i za tu chviličku u bazénu lehce spálila, kdybych si tam lehla ještě dnes, asi by to už nestačilo zregenerovat a bylo by to nepříjemně bolestivé. Měníme tedy plány na cestu. V klidu snídáme a i balíme a v dešti odnášíme věci do auta. Kateřina zrušila penzion, v němž jsme měli přespat cestou do Kampaly. Když se nezdržíme opalováním, zvládneme cestu až do Kampaly a zítra bude dost času na nákup suvenýrů a vyřízení formalit (to se týká hlavně Kateřiny). Dnešek tedy nebude nijak zajímavý, strávíme ho celý v autě, opět trochu setřeseme své vnitřnosti i klouby na nekvalitních cestách, nadýcháme se prachu... ale to k té pravé Africe prostě patří. Už ani nezmiňuji, že jsme při odjezdu potkávali slony, buvoly i jiná zvířata, ale něco mimořádného se přece jen stalo - potkali jsme konečně i lvy. Přesněji lvice s mláďaty. Bohužel jsme na to nebyli přichystaní, takže jsme neměli zvednutou střechu. Lvy jsme tedy v trávě neviděli moc dobře.

Zastavujeme ve stejném motorestu jako při cestě do Bwindi. Jsme tam kolem poledne, v nabídce je tudíž menu za suoer cenu. Mně tenhle způsob nabídky vyhovuje, mohu ochutnat víc jídel a vyberu si dle jejich vzhledu. Ještě si tam v krámku vedle koupím nějaké kynuté buchty. Muž je vyrábí venku v tom prašném prostředí. Má tam na stole hromadu kynutého těsta a koulí z něj buchty. Myslela jsem, že jsou plněné, jak je známe tady, ale nic v nich není, ovšem chutnají dobře. Teď jsme najedení, ale ještě budeme rádi, že je máme, protože jiné jídlo už dnes nezvládneme. Nahradí nám svačinu i večeři. Už se stmívá, když zastavujeme opět na rovníku, kavárna už má zhasnuto, ale ještě tam obsluha je a jsou ochotní nám udělat kávu, kterou si vypijeme u stolků venku. Já tedy kávu oželím a využívám posledních slunečních paprsků, abych se vyfotila na rovníku. Bohužel jsme tu byli poprvé příliš brzy ráno a teď zas pozdě večer, tak už tu nejsou s atrakcí, kdy tu předvádějí, jak se točí voda ve víru na severní polokouli opačným směrem než na jižní.

Před Kampalou nás Kateřina upozorňuje na zvláštní osvětlené obří trychtýře udělané z plechů a osvětlené silnými reflektory. V záři světla je vidět množství hmyzu. Jsou to lapače na kobylky, dole jsou kádě a kobylky omámené světlem narážejí do plechů a pak padají do kádí. Doufám, že je někde ochutnáme, když je teď čas jejich lovu.

Dnes přespíme ve stejném hotelu jako při našich předchozích zastávkách v Kampale. Přijíždíme až pozdě večer, vypijeme jen studené pivo a po sprše uléháme.

 

Věřím, že Ugandě neříkám sbohem, ale na shledanou.

 

 
Upraveno 2 krát. Naposledy upravil SPIKE (03.10.2016 18:55)
 

Komentáře a názory

 
  • Re: UGANDA 2012 - pokračování

    Autor: tak63 - expert
    Datum: 09.06.2015 11:06
    Hodnocení příspěvku "UGANDA 2012 - pokračování": 5
     

    Super flower smiley flower smiley flower smiley thumbs down

     
Upozornění
Bohužel, do tohoto fóra mohou přispívat pouze přihlášení návštěvníci. přihlášení

Nejste registrovaní?
zaregistrujte se! Nezabere vám to víc jak 20 sekund a získáte množství výhod! registrace
 
 
 
Zajímavé foto
Zajímavé diskuze
Barbra a Daniel

adoptivní děti WEEKu
 
 
 
Příspěvky v diskuzi vyjadřují názory jednotlivých diskutujících. Redakce serveru nemůže ovlivnit jejich obsah.
Provoz diskuze se řídí Pravidly zasílání příspěvků na serveru Week.cz.



RSS vše - RSS vše - Blog - RSS - Afrika (Blog)

Přidej na Seznam    
 
(c) 2006-14 Week.cz | Kontakt - Podmínky užívání - Nápověda
 
Tento server používá software Phorum.