čtvrtek 28. března, 12:02 Svátek má Soňa
Profil
Není fotka
Vyhledávání
 
Co se kde šustne
 
Zajímavé foto


Navigace: Afrika
Aktuální kategorie: help   Vše > Cestování > Za exotikou > Afrika
Založte si eDeníček! Podělte se se svými přáteli o zážitky z cestování, a nebo naopak získejte cenné rady před caší cestou!
 
 
 
 
Výsledné hodnocení: 5

UGANDA 2012 - moje cesta za adoptivními dětmi

Autor: SPIKE - expert
Datum: 13.02.2015 00:41
 

Den první - neděle

 

Výlet do Ugandy pro mě začal v sobotu 1.12. 2012 ráno v 6, kdy nás vyzvedlo auto v hotelu v Brně a odjížděli jsme směr Vídeň. Letěli jsme s tureckými aerolinkami z praktického důvodu - každý může mít dvě zavazadla, každé o váze 23 kg. Pro každého z nás bylo už připravené jedno zavazadlo s věcmi pro děti v Ugandě a do svých zavazadel jsme ještě něco přidali, abychom využili povolený limit. Letěli jsme do Istanbulu, ale nebyl to let zrovna pohodový, protože, když se letadlo ocitlo nad mořem, tak vlítlo do okraje bouřky a pěkně to s ním házelo, což mi vůbec nedělá dobře. Pilot bouřku obletěl a přistál, pak teprve začala ta pravá čina, blesky osvětlovaly celé letiště. Na spoj do Entebe jsme museli čekat 5 hodin, ale to byla tentokrát výhoda, protože bouřka se vyřádila a my už odlétali v klidu. Entebe leží kousek od hlavního města Kampaly, ale let byl delší ještě o mezipřistání ve Rwandě. Na místě jsme tedy byli až kolem čtvrté hodiny ranní. Já si v letadle moc nepospím, protože se dost bojím a stále sleduju, jestli dobře vrčí motory, jestli se letadlo moc nekymácí...

Na letišti na nás už čekala Kateřina, ale opět byly problémy, protože nedorazila 2 zavazadla - jedno s věcmi pro děti a druhé byl kufr našim spolucestujících, otce a jeho 17letého syna. Vyřídili jsme formality a odjeli jsme dvěma auty do nedalekého hotýlku, kde jsme měli rezervované 2 pokoje, abychom se mohli převléknout a vysprchovat. Pak na nás čekala snídaně. Já jsem po vstupu do místnosti pozdravila "dobrý večer,", protože jsem byla nějak mimo a nedošlo mi, že je ráno. A hned pro nás začal dvoutýdenní maraton. 5 nás odjelo na první výlet na Vikoriino jezero na ostůvek, kde jsou chováni šimpanzi, kteří byli nalezeni jako sirotci nebo odebráni pašerákům. Ostatní jeli vybalit věci pro děti, přebrat je a opět spakovat to, co se poveze do Soroti. Taky nakoupili 150 párů černých bot. Boty to nejsou úplně nové, proto jsou odřeniny zaretušovány vrstvou černého krému (měla jsem ho po manupulaci s botami za nehty ještě pár dnů, než jsem se barvy zbavila). Viktoriino jezero je hodně velké (má větší plochu než naše republika), na obzoru není vidět pevnina, budí zdání moře. Ostrůvek byl docela daleko, tak někteří si v lodi zdřímli, ale já jsem měla obavy, že když usnu, tak po probuzení za hodinku budu jak praštěná, radši jsem vydržela v bdělém stavu, ikdyž mi to dalo dost práce. Na vodě pluly trsy bublinatky (snad se tak ta rostlinka jmenuje, u nás se používá do akvárií i v létě do jezírek) a na nich odpočívali vodní ptáci. Dlouhé povídání průvodce na ostrově mi moc nedalo, protože moje angličtina je dost chabá a ugandská angličtina je navíc dost vzdálená spisovnému originálu. Při použití WC (chlubili se ekologickým WC, což je klasická kadibudka) jsem na cestě vyplašila velkého varana, je jich tu spousta. Pak jsme se šli podívat na krmení goril, dostávají samé dobroty, např. krásná vyzrálá avokáda. Ještě nás tu čekal oběd a pak cesta zpět. Na fotkách si všimněte hnízd snovačů, stromy i keře jsou jimi úplně obalené.

Ráno jsme na jezeře potkávali loďky rybářů, ale teď bylo kolem pusto. Asi v půli cesty jsme narazili na loďku, z níž usilovně vylévali vodu. Jezero bylo trochu rozbouřené a pořádně naložená kocábka nabírala vody víc, než stíhali vylévat. Asi jim i kiksnul motor. Na naši loď nejdřív přehazovali pytle s moukou, kanystry s olejem, pak ženu s malým dítětem a nakonec i muže a lodní motor. Jeden muž z naší posádky říkal, že jsme jim zachránili život. Ta mladá žena s malinkým dítětem v náručí byla hrozně statečná, vůbec nevyváděla, seděla jako vytesaná madona, ale po tvářích jí slzy tekly...Odvezli jsme je k jejich ostrovu a pak se teprve vrátili do přístavu.

Ještě jsem si prohlídli v rychlosti přilehlou malou ZOO a pak už nás auto odvezlo za ostatními, naložili jsme vše, pochutnali si na jídle, které tam nachystala paní domácí, a odjeli do hotýlku Anex v Kampale. Žádný přepych - postel s nezbytnou moskytiérou, WC a sprcha na chodbě na patře. Dlužno ale říct, že pivo mají docela dobré, takže jsme spláchli prach v hrdle a usnuli jak dřeva.

 

 

ToyotyToyoty

hotel u letištěhotel u letiště

hnízda snovačůhnízda snovačů

šimpanzí sirotčinec na ostrově Viktoriina jezerašimpanzí sirotčinec na ostrově Viktoriina jezera

varanvaran

záchranazáchrana

termitištětermitiště

hotel v Kampalehotel v Kampale

chodník v Kampalechodník v Kampale

před hotelem Anex v Kampalepřed hotelem Anex v Kampale

 

 

 

 

 

 

 

Den druhý - pondělí

 

 

Dnes nás čeká přesun do oblasti Soroti. Nesnídáme v hospůdce hotelu Anex, ale v nedalekém kavárně v nákupním centru. Je to super, ikdyž africky pomalé, ale u jídla se spěchat nemá a jinak taky ne. Však jsme si to přečetli napsané na náklaďáku: "not hurry in Afrika". Snídáme "spanish omelet" (což je vaječná omeleta s kostičkami papriky a jiné zeleniny), čerstvě vymačkaný džus, kávičku, mufiny. No prostě se přežerem. Pak jdeme vyměnit peníze za jejich měnu, což je trochu problém, protože berou jen velké dolarovky a já si naopak u nás v bance vynutila malé bankovky, abych měla na bakšišné ap. Budu muset vyjít s tím, co se mi vyměnit podařilo. Ovšem to přepočítávání! Mají o 2 nuly navíc, takže za snídani dávám 20 000, což jsou zhruba naše 200 (spíš o trochu míň). S tím se ještě natrápím, abych nevnucovala dýžko 2000 kč nebo naopak jen 2 kč. Chůze po chodníku ve městě je docela dobrodružná. Chodník, dá-li se tomu tak říkat, je hrbolatý, hlinitý, občas pár velkých betonových kostech, pak díra a často velký kanál bez poklopu (že by tu měli taky nějaké pilné spoluobčany, co hbitě odnášejí kovové poklopy do šrotu?) o hloubce víc než metr. Musím si dávat velký pozor, abych nesledovala jen focené objekty, ale dívala se i pod nohy. Řidič Adam už dorazil s druhým autem, v němž jsou pytle a krabice s věcmi pro děti. Naše zavazadla se vejdou do druhého auta. Kateřina je zároveň i řidičem. Za to ji neskutečně obdivuju. Provoz je tu chaotický, silnice příšerné, já bych tu za volant nesedla. A jezdí se vlevo. Ještě čekáme, až si Víťa se synem Filipem nakoupí nějaké věci na sebe, protože jejich kufr stále nedorazil. Malá perlička z jejich nákupu - ptají se v obchodě, jestli u nich lze platit kartou, lze. Tak si vyberou nějaké oblečení a jdou ke kase. Kartou sice platit lze, ale zrovna dnes terminál není v provozu (na to se přece neptali). Tak hledají bankomat. Konečně jsme všichni a vyrážíme. Auta kličkují po cestě po celé šířce, aby se vyhnula aspoň těm nejhlubším dírám. Najedeme tak minimálně jednou tolik km, než kdybychom mohli jet přímo. Ve městě to na silnici vypadá tak, že silnice má tolik jízdních pruhů, kolik aut se vejde vedle sebe při mezeře cca 5 cm. Pokud je mezera větší, vzniká tím další pruh pro kola a motorky, kterých je tu strašně moc. Fungují jako taxi a jezdí na nich tolik lidí, kolik se jich na ni vejde. Určitě minimálně 3 dospělí, nějaké děti, slepice uvázané za nohy, zavazadla...Fotím přes okýnko okolní svět. Slumy na okraji města jsou deprimující. Chatrče slepené ze všechno, co se dá najít pohozené okolo, vedle chatrčí se popelí slepice, pasou kozy (netuším, na čem se pasou, když je tam jen prach), batolí se spousta dětí (Uganda je prý stát s nejnižším věkovým průměrem, protože dost dospělých umírá na AIDS i jiné nemoci a dětí se rodí hodně, a je pravda, že starého člověka jsme potkala jen výjimečně). Trmácíme se celý den. Katka jistí telefonem naši večeři v penzionu v Soroti, bude ryba s rýží. Cestou kupuje ještě ananasy, pomeranče a maličké banány, které jsou úžasně sladké, jen se rozplývají na jazyku. Přijíždíme do krajiny, kde jsou jezera zarostlá papyry. Viděla jsem i jednu továrničku na papír, musím se ještě zeptat, jestli je tam papírenský průmysl nějak významně rozšířený. Suroviny se zdá být dost. Už za tmy drncáme po nově budované silnici. Nemá ještě asfaltový povrch, zato jsou na ní sypané retardéry ve vzdálenosti cca 50 m, takže po lepší silnici se jede opět stejně pomalu. Přijíždíme na místo už za tmy. Stmívá se tu rychle po šesté hodině, ale ráno v 6 už zas sluníčko svítí. V penzionu jsme, ale večeře ještě zdaleka není. Pro jistotu čekali, až dorazíme, aby jídlo nemuseli pak vyhodit, takže po našem příjezdu začínají v klídku vařit. Dáme si pivko, abychom spláchli prach z cesty. Pivo Nile Special je dobré a silné, to se to bude spát! Večeře výborná, rybí kousky jsou obalené v nějakém těstíčku a úplně bez kostí. Pokoj mám tentokrát s vlastní sprchou i WC a oknem do malého atria. Nejdřív to považuji za mínus, ale už druhý den vím, že to byla výhra. Ti, co mají okna do ulice, jsou rušeni hudbou, kterou si tam hodně hlasitě pouští hlídač.

 

 

 

odjezd od hotelu Anexodjezd od hotelu Anex

opouštíme Kampaluopouštíme Kampalu

slumy na okraji Kampalyslumy na okraji Kampaly

 

 

 

 

Den třetí - úterý

 

 

Dnes se těším i jsem trochu rozechvělá, protože se uvidím s holčičkou, o níž jsem si myslela, že ji budu znát jen z fotek na webovkách organizace. K vesnici je to asi 3/4 hodina opět po cestě samá díra. Snídáme v zahrádce penzionu, snídaně klasika - vejce míchaná nebo omeleta, káva z našich zásob, džus rovněž. Kateřina odjíždí o chvilku dřív, má tam ještě další povinnosti. K ruce tam má Herberta, který je znalý poměrů, je rozumný a už dlouho s Kateřinou spolupracuje a pomáhá jí. My odjíždíme s řidičem Adamem o půlhodinu později.

Projedeme městečko Soroti, jedeme mezi políčky, kde potkáváme spoustu pěších, cyklistů a hlavně děr. Správně odbočíme ke škole a už se ozývá divoký indiánský pokřik, jímž nás místní ženy vítají. Sešli se tam všichni a sedí pod obrovským mangovníkem. Jsou to nádherné stromy s bohatou a širokou korunou. Je jich tu několik a skýtají příjemný stín. Děti jsou ve školních uniformách, matky ve svátečních barevných šatech. Všichni si s námi chtějí podat ruku, zdraví se podobně jako trampové u nás. Je to milé i dojemné. Rozhlížím se po dětech, ale marně hledám tvářičku Ketuly, ikdyž jsem se ji snažila vrýt do paměti z fotek, které znám. Až po chvilce ji učitel vyvolává z davu a můžeme se pozdravit osobně. Je trochu zakřiknutá a nesmělá, ale má milý úsměv a takové zadumané oči, ikdyž s jiskřičkami. Pak už se na mě z davu dětí co chvíli usměje. Všechny děti radostně pózují, abych je mohla vyfotit. Evidentně je to baví. Kateřina ke všem hovoří anglicky a Herbert to překládá, protože ne všichni rozumí. Pak nastoupí dlouhá řada dětí, které budou opakovat ročník. Kateřina si s každým promluví a chce slyšet, proč opakuje. Některé dítě bylo dlouho nemocné, tak má důvod jasný, ale další se čiperně přizpůsobí a ukazuje nohu, že v ní měl zapíchlý trn a celý týden (!) nemohl chodit do školy... Repetentů je tu dost, protože ve třídách je dětí hodně a tak se nenaučí anglicky dost, aby mohli vykonat zkoušku po čtvrtém ročníku, což je test v angličtině. Děti často nerozumí zadání, tak nemohou odpovídat dobře, ikdyby to uměly.

Pak už nastává práce s dětmi. Je třeba se všech zeptat, mají-li kozu, jestli jim nepošla nebo naopak přibyla mláďata. Hanka vše zapisuje, aby byla evidence. Posléze jsou volány děti, jimž sponzor poslal peníze k vánocům. Děti si řeknou, co by chtěly a dle finanční možnosti se jim vyhoví a zapíše se to. Mě volají, když je na řadě Ketula. Ta by si přála nedělní šaty, ale učitel říká, že jsou moc chudí a potřebují hlavně jídlo. Tak se zapisují 3 slepice, posho (to je mouka z kukuřice a základ každodenní stravy), rýže, olej. Několik žen nám chystá oběd, který jíme opět pod mangovníkem. Je to rýže, kaše z posha, sladké brambory a dušená slepice. Se slepicí je problém - tu vysportovanou slepici povaří tak půlhodinky, takže maso nelze ani urvat od kosti, natož pozřít. Ale jinak je to moc milé, že nám něco uvařili. Hlad máme, tak se najíme. Někteří vyrážejí zpět do Soroti do trh nakoupit jídlo pro děti, matrace, slepice, kozy... Já jsem mezitím zjistila svůj omyl, že Barbra žije v Bwindi. Vítám se tedy i s ní. Naštěstí mám nějaké věci v batohu v autě, tak jí část dárků můžu dát už dnes, ostatní jí dovezu zítra. Některé děti to mají do školy 5 i více km, ale Barbra i Ketula bydlí nedaleko, tak je mohu navštívit. Těším se. S matkou Ketuly jsme se tu už taky pozdravila. Jdeme mezi políčky kasavy kolem kruhových domků a po chvíli jsme opět u mangovníku, kde stojí 3 kruhové domky a stojí dav sousedů a opět mě vítají objímáním a indiánským pokřikem. Nabídli mi židli, jedinou, co tu asi mají. Dám Ketule dárky - deku, sukni, pastelky, nůžky, lékárničku, propisky, bonbony, sušenky... Má radost. A asi největší radost má z fotky. Vytiskla jsem její i moji fotku a obrázek Prahy. Je to zatavené ve folii, aby se to nezničilo. Pozvou mě i do domku. Jsou v něm 2 matrace na zemi, moskytiéry a jinak nic. Tady asi spí rodiče i všechny děti. V druhém domku je trochu nádobí, to je tedy kuchyně. Třetí domek není dodělaný, je určený pro Ketulu a matka mi jejich jazykem nejspíš říká, že potřebuje money (to jediné asi zná anglicky). Určitě jí peníze pošlu, domluvím tuhle formu pomoci s Kateřinou). Pak je tu ještě jeden maličký domek. Ptám se, co je v něm, tak mi odklopí střechu - je to spíž nebo sýpka, je tam sušené proso. Ještě mi ukazují kozu. Je to mládě té, kterou jsem Ketule před časem koupila. Ta původní pak prý pošla. Je tu ještě další mládě a koza je březí. Je tu i pár malých tmavých prasátek. Na políčku mají batáty a kasavu. Vyloudím jednu sazeničku. Nejdřív mi chtěla vykopat kus té velké, ale já si vynutila maličkou. Asi jim bylo divné, proč, když k jídlu je ta velká. Má to pod zemí oddenek a ten se krájí a suší a posléze drtí na mouku. (už ji mám zasazenou, myslím, že cestu přežila) Fotíme se a pak jdeme dál k Barbře. Mám dojem, že jejich domky jsou v lepším stavu, asi na tom není tak špatně jako Ketula.

Vracíme se ke škole, kde už jsou auta s nákladem. Rozdělují se dárky a děti se fotí. Je s tím taky dost práce, aby se fotky evidovaly a pak správně přidaly do galerie dítěte. Je to důležité, aby sponzoři viděli, že dítě dostalo to, co mu zaplatili.

Před setměním se balíme a odjíždíme zpět. K večeři je pro změnu ryba s rýží :-) Ale bylo to dobré a hlad máme pořádný. Pivo Nile to jistí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den čtvrtý - středa

 

Zvykáme si na africký rytmus života. Slunce rychle zapadne asi v 6 hodin a ráno opět v 6 začne svítit. My padáme do postelí asi v 9 a hned usínáme. Den nám většinou začíná taky brzy. Dnes opět snídaně v zahradě hotýlku a odjezd do vesnice. Zastavujeme ještě v Soroti, abychom nakoupili školní pomůcky a ještě nějaké další věci. Využívám toho a kupuju si v trhu pár plodů mučenky (tedy marakuju) a taky sváteční šaty pro Ketulu. Hned v prvním obchůdku jsem koupila pěkné, pestré s velkým bílým límcem. Fotku nemám, protože nás fotila Alenka, tak ji dodám později. Ale budou jí slušet! Když jsem se vrátila se šaty k autu, tak mě překvapil dav lidí kolem něho. Došlo k menší kolizi s dalším autem. Pravděpodobně schválně nám lehce vrazil do našich otevřených dveří řidič džípu místní frajírek. Kateřina volá policii, potřebuje oficiální potvrzení o nehodě. Zatím dav kolem nás houstne, mám pocit, že už jsou tu všichni černoši z celého Soroti. Každý se protahuje úzkým prostorem mezi auty a chce se podívat zblízka na nabourané auto i na bílou řidičku. Ač je městečko maličké, policajt si dává na čas, než se v bílém stejnokroji objeví na motorce. Vyslechne si Kateřinu, druhý řidič se stále tváří, že se ho to ani netýká. My posléze odjíždíme (při použití trochy násilí jsou dveře zavřít) a hned po příjezdu do vesnice posílá Kateřina auto s řidičem Adamem na policii na sepsání protokolu. Později se dozvídáme řešení - na vině je Kateřina, musí zaplatit pokutu a dokonce i úplatek, aby naše auto vůbec propustili. Holt řidič z džípu je jeden z mocných.

 

Ale věnujeme se opět práci ve vesnici. Včera dostaly děti dárky a potraviny nakoupené z peněz, které sponzoři poslali na vánoční dárky. Ti, co tyhle peníze navíc neměli, dostávají aspoň nějakou maličkost. Tentokrát tu jsou reklamní balíčky (zubní kartáček, pasta, malý ručník, přikupujeme mýdlo...) Takže nikdo neodchází smutný, že nedostal nic. Dnes rozhodíme po celém prostranství před školou oblečení a děti si postupně vybírají. Každý si může vzít 4 kusy oblečení. Pomáháme jim s vybíráním, aby se to neprotahovalo do večera. Tady si neodpustím trochu osvěty pro případné dárce ošacení - naprosto nevhodné je oblečení z umělých tkanin, bavlna je ideální do horkého podnebí, taky všelijaké společenské šaty by tu působily nepatřičně, ikdyž děvčata vybírají pěkné kousky, chtějí se líbit, ale myslím, že radši volí sukni a tričko než šaty. Pak je tu několik sukní, které kdosi šil doma, jsou z tuhé látky, střižené rovně a s velice malým objemem pasu a s velice tuhou gumou. Škoda práce s tím, to žádné zdejší dítě neoblékne. Sukně jsou dost potřeba, ale širší, nabírané, delší, nejlépe do půli lýtek a s pružným pasem. Děvčata tu nenosí kalhoty, takže i ty pestré letní kalhoty se neudají, kluci to nechtějí. A podobné je to i s botami. Děti mají nohy svalnaté a dost široké od chůze bosky, takže nějaké úzké střevíčky neobujou. Naopak by se upotřebily žabky, ty tu nosí docela běžně, a pak kecky nebo různé typy pracovních pevných bot.

 

Pak přijde na řadu opět oběd, stejný jako včera i ta slepice má stejný stupeň tuhosti

 

Odpoledne přijdou na řadu boty nakoupené v Kampale. Jsou to boty černé, tedy přesněji načerněné důkladně krémem na boty, takže jsem celá černá taky, než je poskládám do párů. Několik bot zbylo, nejsou spárovat. Děti už stojí ve frontě a zkoušejí si boty. Po delší době zjišťujeme, že fronta je stále stejná a z asi 150 párů bot zbývá málo, přestože sponzorovaných dětí je asi 80. Dětičky se čiperně přizpůsobily zmatku a stoupají si do fronty znovu a znovu (myslím, že je k tomu nabádají i jejich matky, aby vybraly boty i pro sourozence). Kateřina rázně akci ukončuje, děti musejí boty vrátit. Některé posléze přiznávají dva i více párů bot. Schyluje se k bouřce, tak vše rychle balíme a odjíždíme. U večeře (pro velký úspěch předchozích večeří opět ryba s rýží) to probíráme a nemůžeme se dohodnout, zda dětem boty dát či zapůsobit výchovně a boty nedat. Děti mají sice boty předepsané ke školní uniformě, ale stejně chodí často bosé a zde se to běžně toleruje. Necháváme rozhodnutí na moudřejší ráno.

 

Ještě bych tu chtěla zmínit jednu drobnou událost. Tedy drobnou pro nás, pro děti docela dost významnou. První večer se na penzionu objevil hoch a nabízel vařená vejce. Hanku napadlo, že by mohla pomoci jak tomuto chlapci tak našim dětem. Objednala si u něho na druhý den 80 vařených vajec, přikoupili jsme sušenky a limonády a děti to dostaly jako mikulášský dárek. Je to pro ně svátek mít vejce. Sice chovají slepice, takže vejce mají, ale ta se snaží prodat, protože je to jedna z mála možností, jak získat hotové peníze.

 

 

 

 

 

 

 

Den pátý - čtvrtek

 

Dnes se rozloučíme s vesničkou Angole a jejími milými obyvateli. Jsem naměkko. Po snídani odjíždíme ještě do vesnice, zbývá rozdat školní pomůcky. Spěcháme, protože nás čeká dlouhá cesta. Nepojedeme do Kampaly v jednom zátahu, rozložili jsme cestu na dva dny, ale i tak je to daleko a hlavně neschůdno, vlastně nesjízdno. Jak říká Hanka - ať se tu jede kamkoliv, vždy trvá cesta celý den. A je to výstižné (a bohužel i pravdivé).

Ono se řekne - rozdat školní pomůcky, ale vše se tradičně africky komplikuje. Stále nám učitelé nedodali počty dětí ve třídách a počty sešitů, tužek ap. Ach jo. Když to tedy konečně máme nahromádkováno, přicházejí se změnami, tak přehazujeme sešity, kombinujeme a snažíme se, aby to nějak vyšlo. Uf, je hotovo. Opět se s námi všichni loučí a my se před odjezdem loučíme jejich indiánským jekotem.

Čekám nás cesta do hor. Spát budeme v oblasti pod pohořím Elgon. Někdy je na programu zájezdu přechod přes Elgon do Keni, ale na to my opravdu nemáme čas. Jsou to čtyřtisícové kopečky. Krajina se mění, z roviny je najednou pěkně kopečková oblast. Objevují se banánovníky a kávovníky, často společně - káva jako podrost. Kolem cesty jsou vidět plachty, na nichž se suší kávová zrna. Potkáváme i několik veselých průvodů (tedy jak pro koho). Jsou to oslavy u příležitosti obřízky. Využívá se k tomu období prázdnin, aby se chlapci vyhojili, než půjdou opět do školy. Tady je obřízka běžnou záležitostí, všichni hoši tím projdou. V Bwindi se tohle nedělá.

Opět skoro za tmy dorážíme do kempu u Rose. Líba cestou straší, že čistota kempu je děsná, že při poslední návštěvě nenašla odvahu si lehnout do postele a strávila noc na lavici před domkem. Bohudík se tohle zlepšilo a my zalehneme úplně v pohodě. Čeká nás dobrá večeře, maso není ugandsky tuhé, ale měkoučké. Už za tmy popíjíme venku svoje večerní pivko a pak už usínáme. Ještě tedy honíme slepice (dárky pro sponzory), které s námi jedou v krabici na střeše auta. Zítra je necháme v Kampale.

 

 

 

 

 

 

Den šestý - pátek

 

Spalo se dobře, protože je tu trochu chladněji, přece jen je to už podhůří. Jdem se rychle projít po vesnici, protože opět spěcháme. Spousty lidí jdou pěšky nebo na kolech po cestě, asi na políčka nebo do obchůdků... My dojdeme pěšky k továrničce na zpracování kávy. Kolem cesty vidíme natažené plachty, kde suší kávu ti, co jí mají jen málo. Ale v továrně to vypadá podobně - celý dvůr je pokryt plachtami a na tom jsou kávová zrna. Co chvíli to někdo prohrábne, aby se sušila rovnoměrně. Je to asi fofr, když se žene déšť, který tu není žádnou výjimkou. Jdeme na prohlídku do budovy. Kávu nejdřív zbavují poslední slupičky (tu vrchní už odstraní dodavatelé, než sem kávu přivezou), pak se třídí dle odrůdy a velikosti zrn. Tady se káva nepraží, jen suší a pak pytluje. Mají tu jen maličkou pražírnu, aby mohli posoudit kvalitu kávy, takže dělají jen malý vzorek. Kateřina nakupuje předpraženou kávu ve čtyřkilových jutových pytlících, úžasně to voní. Na všech akcích Bwindi ji můžete pak ochutnat. V mém zavazadle jsem měla při cestě zpátky 2 pytle kávy, pár zrnek se vysypalo, tak jsem si ji doma umlela a udělala kávu, ale u nás se praží káva víc do tmava, tohle bylo po umletí hodně světlé, musela jsem přidat ještě lžičku své kávy.

Teď už míříme do Kampaly, cestou se zastavíme jen u pramenů Nilu. Není to žádný vyvěrající pramínek, protože Nil vytéká z Viktoriina jezera. Jsou sice dohady, že Nil je i jedním z přítoků jezera, ale oficiálně začíná právě tady. Je to opravdu jen kratičká zastávka, vyfotíme se tam a spěcháme hned dál. Kateřina stále komunikuje s letištěm, aby zjistila, kdy a kde si můžeme vyzvednout zavazadla, co dorazila asi o 3 dny později s dalším letadlem. Zdá se, že to stihneme dobře, jedno auto pojede na letiště a druhé do "našeho" hotýlku Anex, kde jsme spali první noc po příletu. Jenže v Africe (a v Ugandě zvlášť) je vše jinak, než si člověk naplánuje. Příjezd do města je na stupni číslo 5, takže kolony a smog a smrad z výfuků. Samozřejmě auta nemají klimatizaci, takže musíme okna otvírat a naplňujeme plíce zplodinami z aut. Kde je čistý vzduch z Angole! Kateřina to po chvíli vzdává, naskakuje na boda-boda (tedy na motorku, které tu fungují jako taxi), řízení předává Martinovi, a odjíždí na letiště. Já bych si tu tedy za volant netroufla, zmatek a neexistující dopravní pruhy, auta nalepená jedno na druhé, mezi nimi motorky, kola, pěší...a ještě jízda vlevo! My se pomalu prodíráme kolonou aut, až konečně zastavujeme před hotelem a zároveň přijíždí i Kateřina se zavazadly. Vrháme se na vychlazené pivo, abychom ten prach spláchli. Rychle osprchovat, převléknout a vyrazíme na večeři do indické restaurace, taky na boda-boda. Kateřina odchytla 5 motorek (je nás 9). Nasedáme po dvou na motorky, držím se černého řidiče jak klíště, tisknu ho i stehny, protože jsem byla poučena, že moje kolena nesmí trčet do silnice, motorky se prodírají každou malou skulinou a kdybych za kolena někde zachytila, byl by malér hned. Na křižovatce, kterou řídí policista, máme "červenou", ale motorek už je před křižovatkou snad 100, tak se pomalu sunou, až donutí policistu změnit směr mávání. Vidím, že dvě naše motorky odbočily vpravo, ale my jedeme rovně... Po chvíli se sjíždí 3 motorky a zastavují, protože neví, kam mají jet dál, evidentně bloudí. Chvilka telefonování a nakonec se sejdeme všichni na správném místě před restaurací. Ještě chvilka dohadování, protože řidiči chtějí připlatit, že to bylo dál, ale Kateřina se nedá, sprdne je, že je to jejich věc, že bloudí.

Večeře byla dobrá, Indové vařit umějí. Víťa si dává krokodýla, ale stěžuje si, že je to dost suché maso, takže zbytek dává kolovat a ochutnáme to všichni. No krokodýl nic extra, stačí mi, že jsem ho ochutnala, ale vyhledávat tohle maso nebudu.

Teď už jen rychle odjet stejným způsobem zpět (hotel je proti Národnímu divadlu, tak se taxikáři nemohou vymlouvat, že to byla složitá cesta) a spát. Zítra nás čeká hodně dlouhá cesta, budeme odjíždět už v 5 a posnídáme až na rovníku. Takže se přesuneme ze severní polokoule na jižní.

 

 

kávovníkkávovník

výroba cihelvýroba cihel

 
Upraveno 2 krát. Naposledy upravil SPIKE (03.10.2016 18:49)
 

Komentáře a názory

 
  • Re: UGANDA 2012 - moje cesta za adoptivními dětmi

    Autor: tak63 - expert
    Datum: 09.06.2015 11:12
    Hodnocení příspěvku "UGANDA 2012 - moje cesta za adoptivními dětmi": 5
     

    thumbs down flower smiley coffe smiley

     
Upozornění
Bohužel, do tohoto fóra mohou přispívat pouze přihlášení návštěvníci. přihlášení

Nejste registrovaní?
zaregistrujte se! Nezabere vám to víc jak 20 sekund a získáte množství výhod! registrace
 
 
 
Zajímavé foto
Zajímavé diskuze
Barbra a Daniel

adoptivní děti WEEKu
 
 
 
Příspěvky v diskuzi vyjadřují názory jednotlivých diskutujících. Redakce serveru nemůže ovlivnit jejich obsah.
Provoz diskuze se řídí Pravidly zasílání příspěvků na serveru Week.cz.



RSS vše - RSS vše - Blog - RSS - Afrika (Blog)

Přidej na Seznam    
 
(c) 2006-14 Week.cz | Kontakt - Podmínky užívání - Nápověda
 
Tento server používá software Phorum.