Po třídenním treku jsme se večer vrátili opět do Ching Mai a přespali ve stejném hotelu jako před pár dny. Večerní město je plné života. Běžně se tu jí u stánků na ulici. Jídlo je výtečné a o dost levnější než v turisticky přeplněných centrech u moře na jihu. No a ráno jsme opět připravení se sbalenými kufry na recepci. Cílem naší cesty jsou horské oblasti, ale tentokrát pojedeme našimi mikrobusy. Jsou to kvalitní vozy, které zvládnou dlouhé stoupání ke chrámu Doi Suthep. Od parkoviště pojedeme ještě výš zubačkou, zpět se vrátíme po dlouhém schodišti. Chrámy jsou všechny hodně podobné – se stúpami a chedí, množstvím zlata, ozdob, zvonků a zvonů, všude je plno místních i zahraničních návštěvníků. Mnozí z nás tu absolvují i požehnání od mnicha a na ruku dostaneme šňůrku, kterou bychom měli nosit, dokud se sama nerozpadne. Mnich nás při tom pocákal lotosovým květem namočeným v posvátné vodě.
Na schodech při východu stojí holčičky oblečené v krojích. Moc jim to slušelo. A pod schody je množství stánků se suvenýry.
Nastupujeme do našich vozidel a sjíždíme zase dolů. Potkáváme tu nadšené cyklisty, kteří se snaží vyjet sem, dokud nebude slunce hřát už moc.
Čeká nás výjezd na další kopce. Chrámy necháme na čas bez povšimnutí a podíváme se, jak tu žijí lidé. Příští zastávka je trochu rozporuplná. Uvidíme život horských kmenů, ale ne v jejich přirozeném prostředí, ale v umělé vesnici- skanzenu. Několik rodin z nejrůznějších kmenů, které obývají odlehlé části hor, je tu soustředěno do jakési vesnice. U domků sedí v krojích a prodávají suvenýry a nějaké své výrobky. Někteří se věnují práci – tkaní, barvení látek…. Máme možnost nahlédnout i do jejich obydlí. Ani se nedivím, že prý některé rodiny občas uprchnou zpět do svých původních domovů, taky by se mi nelíbilo dělat cvičenou opici. Jsou tu tabule, kde si můžeme přečíst název kmenu, vyobrazení jejich krojů a další informace. Nás samozřejmě nejvíc láká vidět na vlastí oči kmen Longneck Karen, tedy dlouhokrkých žen. Je to ten kmen, kde ženy mají na krku mnoho obručí, až vypadají, že mají krky hodně dlouhé. Viděli jsme tam i rentgenový snímek, z něhož jsme pochopili, že ty ženy nemají prodloužené krky, ale snížené klíční kosti. První obruč dostávají už malé dívky a postupně se jim přidávají další. Je to dost těžké, není divu, že ta váha stlačuje klíční kosti. Nejsou to tedy jednotlivé kruhy, ale spirála. Ženy to občas sundávají, pak se drát nahřeje, aby se jim mohl opět na krk namotat. Mají to podložené hadry, aby se nepopálily. Ty pak samozřejmě vytáhnou. Pohodlí si v tom tedy moc neužijou. A na co je to velké oko v zadní části, se můžeme jen dohadovat (možná ji muž zavěsí na hák, když je moc hubatá J ).
Viděli jsme tu i jak se pěstuje rýže. Na jednom políčku ji právě sklízeli, samozřejmě ručně, na dalším vyrůstaly mladé rostlinky. Je to taková rýžová školka. Když rostlinky trochu vyrostou, vytrhají se a v malých trsech se sázejí do zaplavených políček. Ale kromě této rýže, která se pěstuje ve vodě, se tady v horách pěstuje i horská rýže, která roste na suchých stráních.
Pozdní oběd si dáme v restauraci, která je přímo v orchidejové zahradě. Kromě množství nádherných různobarevných orchidejí tam mají ve skleníku i motýly.
A pak už spěcháme, abychom dojeli na další vysoký kopec ke chrámu Thaton temple. Je to docela nový chrám. Tak trochu spíchnutý horkou jehlou. My spěcháme, abychom stihli západ slunce. V chrámu se dá po točité cestě (chtěla jsem napsat po schodišti, ale schody tam nebyly, jen šikmá cesta, tedy vlastně je tam bezbariérový přístup) vyjít až nahoru, odkud je krásný výhled do okolní krajiny.
Když slunce zapadne, jedeme dolů do vesnice k řece Kok, kde dnes přespíme. Posezení nad řekou při dobrém jídle je příjemným zakončením dne. Je znát, že jsme už dost vysoko v horách a u vody, je tu znatelně chladněji. Vytahujeme mikiny.
Ráno opět balíme. Kufry nám odvezou mikrobusy, my pojedeme na loďkách. Nad řekou je docela zamlženo a trochu chladno. Byli jsme upozorněni, že se máme na loď víc obléknout, ale že to bude opravdu nutné, pochopíme až při plavbě. Loďky jedou dost rychle, nasazuju čelenku, aby mi nefoukalo na čelo a do uší, přitahuji rukávy, aby nefoukalo ani do nich. Když v peřejích dostaneme příděl vody, není to moc příjemné. V cíli nás čekají termální koupele, což jsem původně považovala v Thajsku za trochu nesmyslné. Ale dost jsem se spletla. Nenapadlo mě, že se do horké vody budu těšit. A horké prameny tu opravdu jsou až dost. Při vstupu dokonce nabízejí v proutěných košíčkách křepelčí i slepičí vejce, abychom si je sami uvařili v té horké vodě (dle nápisu na tabuli má 87 stupňů).
U termálů na nás už čekají naše auta, můžeme pokračovat v cestě do hor. Navštívíme čajovou osadu Mae Salong. Po stráních strmých kopců se táhnou pole čajovníků. Zastavujeme ve vesnici, kde kolem cesty jsou obchůdky s různými druhy čajů a taky sušené ovoce a ořechy. Ochotně nám dávají ochutnat čaj, abychom si vybrali dle své chuti. Bohužel jsem nějak přehlídla, že opačným směrem od našich aut je vesnický trh se zeleninou, ovocem a kořením. To mě dost mrzelo, ráda bych si prohlídla, co tu všechno pěstují a jedí.
Noc dnes strávíme na Barmské hranici ve městě Ching Rai.
zpět na seznam témat
