Liško, chceš panáka?
Tato věta zněla v denním baru starého hotelu Palace na rohu Jindřišské a Panské dost často. Stejně jako „Liško, koupíš mi panáka?“
A Standa Novák na ně odpovídal „Joo dám si.“ a na druhou „Netitím, jsem hluchej jak poleno.“ Standa byl prostě liška podšitá. Byl velmi známý v uměleckých kruzích, poprvé jsem ho zaregistroval v klubu divadla Semafor, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Až v době kdy se mým druhým domovem stal zmiňovaný bar, navštěvovaný lidmi z MF, ČT a dalšími. Standa Liška mi vysvětlil, že je hluchoněmý a mluvit ho prý naučil strýček Jedlička. Liška si přivydělával k důchodu roznášením programů kin. Jednou mi přinesl ukázat fotku na které byl on a Jean Marais jako staří kamarádi. Podobných fotek prý měl celé album. Můj filmařský osud mě a filmový štáb zavál natáčet v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Najednou proti mně jede Standa Liška na vozíku. Měl amputovanou nohu. Pozdravili jsme se a on se rozbrečel. Já mu řekl: Liško, nebreč!“ Máš ještě jednu.“ Zní to cynicky, krutě, ale Standa skutečně přestal brečet a rozesmál se, jako by slyšel dobrý fór. Byl to prostě Liška. Snažil jsem se prosadit v Kraťasu natočení jeho medailonu, ale neprošlo to přes dramaturgii, kterou vedla Alena Mullerová, nynější šéfdramaturgyně ČT. Obyčejný člověk byl pro ni nezajímavý. Kdyby se alespoň věnoval česko-německým vztahům, nebo kůrovci na Šumavě, či jiným problémům kterými se zabývá otec jejího dítěte, zrzek Jan Rejžek, nebo jeho kamarád Just. Tihle pseudointelektuálové mě serou! Starý, obyčejný člověk Liška byl proti nim King!