Křesťanství
(z pohledu křesťanského- biblického!)
Jednou z nejvznešenějších a přitom nejslavnějších pravd zjevených v Bibli je pravda o tom, že Ježíš Kristus přijde po druhé, aby dokončil velké dílo vykoupení.
Učení o druhém příchodu je vlastně základní myšlenkou Písma svatého. Ode dne, kdy první lidé se žalem odešli z ráje, čekají věřící na příchod Zaslíbeného, jenž zlomí moc škůdce a uvede je znovu do ztraceného ráje.
Původní křesťanská církev byla tvořena obrácenými židy, kteří byli následovníky Ježíše Krista.
Původní křesťané přijímali čisté biblické evangelium tak, jak jej učil sám Ježíš. Raná křesťanská církev, byla však krutě pronásledována pohanským Římem. Ale i přes toto pronásledování, trvající více než 200 let, Boží církev stále rostla. Zásadní změnu uskutečnil císař Konstantin ve 4. století našeho letopočtu. Přijal křesťanství jako oficiální státní náboženství římské říše. Tím sice skončilo pronásledování, ale do církve přišlo veliké množství neobrácených lidí se svými pohanskými zvyky a pověrami, kterých se stále drželi. Místo pronásledování přišla světská sláva a moc, místo biblického principu oddělení církve došlo k jejich splynutí. Církev začali ovládat či ovlivňovat lidé, pro něž nebyla nejvyšší prioritou služba Pánu Ježíši Kristu. Dokonce došlo ke změně desatera Božích přikázání! Jaké to byly změny?
Na prvním místě došlo ke změně dne odpočinku ustanoveného samým Bohem- soboty. Toto čtvrté přikázání zaznamenané ve 2. Mojžíšově 20.kapitole zní: ,,Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své. Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělat žádného díla ty, ani syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž je v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zeni, moře a všecko co v nich je, a odpočinul dne sedmého, protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho.“ Od první knihy Bible, Genesis, až po poslední knihu Zjevení Jana není žádných pochyb o tom, který den Bůh ustanovil pro společenství se svým lidem. V pohanském Římě se však uctíval jako den odpočinku, takzvaný den slunce, či neděle. Na koncilu v Laodiceji v roce 364 byl vydán první nedělní náboženský zákon, který ustanovil, že by křesťané měli světit neděli a ,,pokud je to možné, neměli by v tento den pracovat. Neměli by být nečinní v sobotu, ale v tento den by měli pracovat.“ Svěcené neděle bylo tak nejdříve lidskou úvahou, pak záměrem, pak doporučením a nakonec rozkazem, který měli všichni křesťané uposlechnout. Traduje se, že křesťané světí neděli proto, že v první den týdne vstal Kristus z mrtvých a bohoslužbou v neděli si tuto událost připomínají. Je však skutečností, že ani jeden pisatel Nového zákona, ani jeden pisatel druhého a třetího století našeho letopočtu nikdy necitoval Krista ani žádný jiný biblický text, který by vybízel ke svěcení neděle, namísto soboty. Ježíš jasně řekl, jak je psáno v 5. kapitole Matoušova evangelia, že dokud nepomine nebe a země, nezmění se jediné písmenko, ani jediná čárka u Jeho věčně platného zákona. Dalším problémem pohanství bylo uctívání předmětů, soch a obrazů. Druhé přikázání z desatera praví: ,,Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit…“ Toto přikázání, které jasně zapovídalo uctívání lidských výtvorů, bylo z desatera lidmi vypuštěno. Uctívání soch, obrazů a rytin je samo o sobě nelogické. Když tedy církev odstranila 2. přikázání, objevil se problém: jedno přikázání do deseti scházelo. Řešení se našlo. Desáté bylo rozděleno na dvě. Takto tedy vzniklo katolické desatero, které není a ani nemůže být Božím desaterem. Je to opět záležitost logického uvažování. Pouze zákonodárce může vydávat a měnit zákony a není pochyb, že tímto zákonodárcem je výhradně Bůh.
V knize starozákonního proroka Daniela, 7. kapitole, se nachází proroctví, jehož součástí je i tato Bohem předpověděná a člověkem uskutečněná snaha o změnu desatera: ,,Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon.“
To však nebyly jediné odchylky od učení Bible. V pohanství se uctívalo mnoho různých bohů, a bylo je potřeba nějak nahradit. Proto se přišlo s uctíváním svatých. Od toho už byl jenom krůček k dalšímu pohanskému učení o nesmrtelnosti duše. Rovněž toto nebiblické učení, které je ve svém důsledku nebezpečným popíráním Božího milosrdenství, se tak dostalo do učení církve. Satan se všemi těmito podvody a lstmi snaží svádět lidi na scestí, odvádět je od Boha- jediného zdroje života a pravdy v konečném důsledku tak ublížit a jednak Bohu, jenž za hříšné lidstvo položil svůj život, a jednak i lidem, kteří tím, že podléhají satanovým svodům, mohou sami sebe uvést do záhuby.
Dalším trikem, jak si udržovat nadvládu nad lidským svědomím, bylo učení o věčném utrpení v pekle a s tím spojený systém prodeje odpustků. Učení Bible a Boží nepodmíněná láska a milost jsou i v tomto případě v rozporu s těmito bludy. Všechna tato nesprávná učení včetně dalších původně pohanských nauk a svodů postupně zdomácněly ve středověké církvi a staly se tradicí až do dnešních dnů. Tyto nešťastné lidské zásahy do Božího díla, žel nejednou setřely punc toho dobrého, co římskokatolická církev vykonala, především však znevážily konání jednotlivých věřících. Ani v nejmenším, však nepochybuji o tom, že mnoho upřímných římskokatolických věřících nejrůznějšího postavení sloužilo a slouží Bohu, jak nejlépe uměli a umí v souladu se svým poznáním a přesvědčením. Prostým lidem nebyla Bible po celá staletí vůbec k dispozici, kromě originální verze existovalo pouze málo překladů, jako například jako latinská Vulgáta. Tento stav se začal měnit až mnohem později. Přišli reformátoři- Jan Viklef v Anglii, Jan Hus v českých zemích, Martin Luther v Německu, Jan Kalvín ve Francii a mnozí další, aby položili základy křesťanské reformace. Byl vynalezen knihtisk a Bible začala být překládána do národních jazyků. Lidé začali pod nánosem pověr a tradic znovu objevovat zapomenuté biblické pravdy v jejich původní kráse. Reformace pokračovala dál, jednotliví reformátoři přinášeli další a další pravdy Božího slova tak, jak jim je Bůh ve svém milosrdenství dával poznávat. Za veliké požehnání pro reformaci Boží církve lze považovat povolání a službu Boží prorokyně a Američanky Ellen Whiteové, která žila v letech 1827- 1915 a působila zejména v USA, Austrálii a Evropě. Jejím prostřednictvím Bůh sdělil mnohá napomenutí a rady svým následovníkům, aby se mohli správně orientovat a připravit se tak, na slavný příchod Ježíše Krista. Jejím posláním bylo vyvyšovat Pána Boha a Jeho Slovo. Všechny její spisy vedou čtenáře k touze odevzdat se cele Bohu a více poznat Bibli.
Dnešní člověk má jednu úžasnou výhodu, na druhé straně je však i značně znevýhodněn. Výhoda spočívá v možnosti mít aktuální a časem prověřené informace z Božího slova. A naopak – znevýhodněn je člověk v tom, že obrovská záplava všudypřítomných falešných informací a bludů mu znesnadňuje možnost nalézt správnou cestu.