A jedna, z které mám výčitky dodnes a obávám se okamžiku, že mi to moje děti "vrátí"...
CHtěla jsem v osmnácti poprvé přespat u kluka a bála se to doma říct. tak jsem v sedm odešla z domu s tím, že jdu na kafčo, diskotéku a pak přespím u spolužačky. Jenže jsem jí to nedala vědět a ona měla jako na potvoru nápad mi ten večer zavolat, jestli nechci přijet... takže máma vzala telefon a ona jí řekla: Já jsem dneska sama doma, nechce k nám přijet Iva na noc? A máma prý jen: No, ona K TOBĚ už před hodinou jela..." Tenkrát samo nebyly mobily, nebylo jak dát zprávu. Tak kámoška volala druhý kámošce, která bydlela kousek od toho bytu, kde bydlel ten můj a ta nám v devět večer letěla dát za stěrač na okno zprávu: Asi průšvih, Jana volala k vašim, nevěděla, že seš jako u ní. My na to přišli sámo až ráno. A já tenkrát vlastně ještě našim řekla, že půjdu od té kámošky rovnou do práce-občas jsem tam v sobotu chodila, když bylo hodně papírování. Byla ve mě malá dušička, když jsem tenkrát volala domů, vzal to táta a jen mi řekl: No, hlavně, že seš v pořádku, víc si řeknem doma... Stydím se za to dodnes a teď, když už jsem sama "máma", dovedu si představit tu probdělou noc a zoufalství... (mamka tenkrát samo tušila, že asi budu U NĚJ, jenže nevěděla, kde přesně bydlí, ani jeho příjmení, tak jí to bylo jaksi nanic).
Volala kámoškám, jenže ty, aby mě kryly, tak tvrdily, že nevědí, kde jsem... taky bych nejspíš kryla a nepřemýšlela o tom, že by asi bylo lepší říct: nebojte se, je tam a tam...
Nejhorší na tom celým bylo, že mamka ani nenadávala, ani mi nedala pár facek, jen se podívala ubrečenejma očima a několik dní se mnou nemluvila a poznamenala něco o tom, že jsem ji hrozně zklamala. To bylo horší jak rána palicí :(.