INDIE 2014 (1.část) - Dillí

Ani nevím, co jsem od návštěvy Indie čekala, ale v každém případě mě tato země zaujala i překvapila. Letěla nás tam malá skupinka 8 turistů a jedné průvodkyně. Ideální počet pro poznávací zájezd. Letělo se přes švýcarský Curych a pak už přímo do Dillí. Dillí je hlavním městem země, která má přes 1 miliardu obyvatel a rozlohu cca 50x větší, než je naše republika. Zasahuje od Indického oceánu až po Himaláje, tedy rozptyl podnebí, nadmořské výšky a určitě i nejrůznějších skupin obyvatel s rozličnými zvyky a stylem života je obrovský. Přiletěli jsme tam pozdě v noci, nebo snad brzy ráno? No k hotelu jsme se dostali asi ve 3 hodiny. Mikrobus s námi nezajel až do příslušné uličky, protože by se tam neprotáhnul. Šli jsme tedy se svými kufry pěšky po hrbolaté ulici, vyhýbali se odpadkům i dírám v udusané hlíně. Žádný asfalt ani dlažba. Nové Dillí, tak se jmenuje tahle část města. Náš hotel se jmenuje honosně Perlový palác (Jyoti Mahal) , ale to je asi vše, co je na něm tak honosné. Neřeším úrověň ubytování, ani chlad na pokoji, jsem ráda, že si mohu lehnout do postele. Dostali jsme na pokoje teplomety, značně opotřebované a maličké. Moc tepla od nich není, zásuvka se nebezpečně přehřívá, tak radši tenhle zdroj tepla vypínáme a usínáme s ponožkami, aby aspoň nohy byly v teple. Už vím, že tenhle hotel, jako mnoho jiných, vlastní a provozuje sikh. Sikhové jsou ti urostlí Indové, kteří nosí na hlavě turban (a odkládají ho jen na noc). Hotel si ráno konečně prohlídnu, je, nebo spíš býval, krásný, zamykáme zámkem zavěšeným na petlici. Zámek je taky krásně tvarovaný, na chodbách jsou sošky a obrazy bohů a výejvů ze života Indů. Snídani máme na střešní terase hotelu. Byla by to příjemná romantika, kdyby nebyla lezavá zima a mlžný smog. Zaskočilo mě, že je tu takové chladno. Přes upozornění v propozicích k zájezdu, jsem se příliš teplým oblečením nevybavila. Předpokládala jsem, že chladněji bude brzy ráno, ale během dne bude pálit slunce. Pálilo by asi rádo, kdyby se prodralo tím hnusným smogem, ketrý začíná být opravdu vážným problémem Dillí i okolních měst. Není způsoben jen průmyslovými zplodinami, nebo zplodinami z výfuků motorek a motorikš, jejichž technický stav je zoufalý, ale velký podíl na něm mají ty miliony malých ohníčků, u kterých se zahřívají a vaří na nich obyčejní lidé, jejichž domovem je buď přímo ulice, nebo maličká místnost, kde jen přespí, ale život se odehrává pak stejně venku. Pálí všechno, co seženou, tedy většinou nějaké plasty a odpadky, které se tu válí všude kolem. Dillí má asi 17 milionů obyvatel a velké množství jich žije takhle nuzně. Negramotnost je tu taky veliká, cca 50 %, ale pro ženy je samozřejmě procento vyšší. Snídaně by se nám asi hodně protáhla, kdyby nezasáhla naše průvodkyně Blanka. Vstávala o hodinu dřív, aby dohlídla na kuchtíky, případně je vytáhla z postelí. Pak nad nimi stála v kuchyňce, organizovala jejich práci, dávala příkazy, co mají právě dělat, pomáhala roznášet jídla i pak při placení. Má s nimi bohaté zkušenosti, tak neponechává nic náhodě. Několik roků tu žila a studovala, ovládá i místní jazyk - hindštinu. Máme kliku, že nás tu bude provádět právě ona.

Během snídaně přišel i majitel hotelu a vyměnil nám dolary ve slušném kurzu za rupie. Je to krásný urostlý sikh. Sikhové mají několik atributů, dle nichž jsou snadno k poznání - každý má turban, dýku, spodky, nestříhané vlasy a vousy, hřeben a náramek. Každá z těchto věcí má svůj symbolický význam. Dokonce mají na vnitrostátních letech Indie vyjímku, že si mohou ponechat u sebe svoji dýku.

Oproti hinduistickým Indům jsou pracovitější, schopní podnikat a oragnizovat, proto se s nimi setkáváme často jako s provozovateli hotelů nebo řidiči. Proto jsou i majetnější, což jim přirozeně ostatní závidí.

Dnešní den strávíme prohlídkou památek na okraji Dillí, tak strávíme i dost času v mikrobusu a seznámíme se se zdejším provozem na vlastní kůži. První zastávka je u Kutub Minar, tedy komplex budov, ruin a velkého krásného minaretu. Minaret z 12. století je postavený z cihel a je to nevyšší minaret na světě postavený touto metodou. Je opravdu impozantní a krásný. Ale největším turistickým tahákem je železný sloup, který má být asi z pátého století. Měl by být dávno zrezivělý, ale je rzí téměř netknutý. Ničil ho až pot z dlaní lidí, kteří ho dle pověry objímali v postoji zády k němu. Dnes už to tedy možné není, kolem sloupu je malé oplocení, aby se lidi nedostali až k němu. V celém areálu potkáváme spoustu místních lidí, kteří nás často žádají o společné foto. Prý se s tím pak chlubí na socálních sítích nebo v novinách. Bílý kamarád z Evropy jim dodává na vážnosti. Samozřejmě jsem si tu vyfotila i všudypřítomné a dost ochočené "čipmánky", tedy takové ty skoro veverky.

Další zastávkou bude Lotosový chrám (Baháí). Při prvním pohledu si říkám, že obšlehli budovu Opery v australském Sydney. Velká podoba tam je. Je to stavba nová, postavená asi před 30 lety. Prý nejnavštěvovanější památka světa - tak to mě zas tolik neuchvátila. Usiluje o zařazení mezi novodobé divy světa. Při pohledu zblízka až tak zajímavě nevypadá, ale měla jsem možnost ho vidět i z letadla, pak teprve vynikne jeho tvar lotosového květu, posazeného na vodě (jsou tam 4 jezírka kolem něho, ale jejich účel jsem hned nepochopila), to je teprve vidět jeho zajímavá krása. Chrám je uvnitř téměř bez výzdoby, je tam hlavně spousta lavic pro modlící se lidi. Má ale výtečnou akustiku.

A pokračujeme dál. Cestou vidíme, jak žije mnoho lidí třeba na středovém pásu několikaproudé silnice, kde provoz neustává celých 24 hodin. Jejich majetkem je jen několik hadrů, na nichž spí a přikrývají se s nimi, pak nějaká nádoba na vaření. Samozřejmě už hoří ohníček. Jejich děti (tedy děti ulice) využívají dopravní zácpy a vbíhají do kolny stojících vozidel, kluci "hrají" na bubínky a plechovky, děvčata metají hvězdy, stojky, divoce tančí a hned zas ťukají na okýnka aut a snaží se získat nějaké peníze za svoji produkci. Nejdřív to šokuje, ale brzy si zvykáme, že takhle tu kvasí život všude kolem. Všude je hodně hluku, volání rikšáků, řev motorů, spousta prachu, odpadků, špíny, lejna krav i lidí....To je taky Indie a její velkoměsto.

Konečně přijíždíme k Bráně Indie, tedy Vítěznému oblouku, který je skoro 100 let starý. Široká ulice Indian Gate ho spojuje s královským palácem a je místem setkávání Indů, konají se tu státní slavnosti. Brána Indie je památníkem padlých vojáků britských i indických v 1. světové válce i v dalších válkách, které to proběhly.

Už toho máme pro dnešek dost, vracíme se do hotelu, ale nejdřív ve vedlejší ulici v docela pěkné restauraci objednáváme jídlo na večer. Je to jistota, že se pak relativně rychle najíme. Vybíráme si z jídelního lístku a večer to bude pro nás už nachystané. Jdeme se projít po přilehlé ulici plné stánků a obchodů. Samozřejmostí je smlouvání, ale netoužím si zatím nic koupit, tak hlavně okukuju a pak si koupíme krásný zralý plod papáji. Chutná opravdu výtečně.

Chvilku si odpočineme v chladném pokoji. Je v něm tma, protože jediné okno, jehož dolní rám je v asi dvoumetrové výšce, je zatažené těžkým závěsem. Pokouším se závěs shrnout, ale padá i s tyčí, na níž je připevněný. Dáme tyč zpět a další pokusy vzdáváme.

Jdeme už hladoví na večeři. Dala jsem si maso - jehněčí. Vaří tu muslimové, tak je na jídelníčku i maso. Samozřejmě, že ne hovězí, ale jehněčí ano a taky ryby. Jinak je Indie převážně vegetariánská. Ti nejchudší, a že jich je požehnaně, nemají možnost jíst chutně a pestře, jak to indická kuchyně umí a nabízí. Jejich jídelníček je jednotvárný (moučná placka a cibule), nebo taky nic. Hlad často zahánějí žvýkáním betelu (zjistila jsem si, že betelový balíček se skládá z betelového listu, což je odrůda pepřovníku, a uvnitř je betelový oříšek - nezralý plod arekové plamy, dál trochu vápna a nějaké ostré koření pro chuť). Tyhle balíčky se koupí za cca 2 rupie, což je asi naše 1 koruna. Je to druh drogy, omamné látky se uvolňují právě žvýkáním a reakcí vápna se šťávou z listů a oříšku. Zuby žvýkajících postupně černají a bohaté sliny mají temně rudou barvu. Plivance jsou všude na ulicích nepřehlédnutelné. Betel dodává rikšákům energii, zahání hlad a zelpšuje jim náladu. Já jsem nesebrala odvahu betel ochutnat. Byla jsem ráda, že nemám nějaké zažívací potíže, což tu je snadné si přivodit, tak jsem radši nepokoušela osud.

Další noc ve studeném hotelovém pokoji a ranní snídaně na studené terase. Výhled opět zahalený do smogu. On je ten smog i trochu milosrdný. Tam , kam dohlédnem, není ke koukání nic pěkného a lichotivého.

Dnes vyzkoušíme jiný druh dopravy. Pojedeme do Starého Dillí metrem. Zastávka metra je nedaleko našeho hotelu, tak tam jdeme pěšky. Metro tady stavěli Japonci, ale jejich pracovitost a preciznost narážela na lenivost a klídek Indů, takže metro není zbudované až k letišti, jak bylo původně plánováno. Ale i tak je to velká vymoženost v přelidněném městě, kde doprava ve špičce je skutečně hororem. Blanka kupuju žetony, pomocí nichž se dostneme přes turnikety. Vstup do metra je hlídaný jako na letišti. Procházíme stejným rámem a naše zavazadla projíždějí rentegenovou kontrolou. Ale uvnitř je metro pěkné, docela čisté. Ženy ve vagonu se na nás usmívaly, ale po chvíli to Blance došlo, že ty úsměvy jsou trochu pobavené, protože jsme nastoupili do vagonu určenému pouze ženám. Přesunuli jsme se tedy do sousedního vagonu. Tam si mohou ženy aspoň sednout, protože jinde je muži určitě sednout nepustí, ani starou, ani těhotnou... Jiný kraj, jiný mrav a pro nás nepochopitelný. Ale s tím se tu setkáme ještě mnohokrát, že něco pro nás bude nepochopitelné. Tak je lepší se o chápání ani nesnažit, jen vnímat, pozorovat, nasávat atmosféru, vůně i pachy.

Vystupujeme z metra. Teď musíme žeton vhodit do turniketu, aby nás to pustilo ven. Vystupujeme ve Starém Dillí. Je ještě špinavější a hlučnější, než ta část města, kde je náš hotel. Uličky jsou tu úzké a plné lidí, stánků, cyklorikš a samozřejmě i nepořádku. Jdeme se podívat do sikhského chrámu. Snažím se nerušit focením s bleskem. Když chci fotit osoby, požádám je aspoň posunkem o svolení. Většinou s úsměvem souhlasí. Chrám je krásně a bohatě zdobený, je tam hodně zlata a kytek (často umělých). Pěkný a zajímavý. Ale stále je chladno, tak jsem ráda, když si venku mohu opět obout boty (do chrámů se vstupuje bez bot, do islámských navíc s pokrývkou hlavy). Další chrám je hned vedle a patří džínistům. Džínisté jsou známí především tím, že chrání životy všech tvorů, ti úplně ortodoxní chodí s rouškou přes nos a ústa, aby nevdechli a nezahubili nějaký hmyz, a před sebou umetají cestu, aby nějakého broučka nezašlápli. Tady mají hned u chrámu ptačí kliniku, kde jsou klece se zraněnými ptáky. Pečují o ně a snaží se je vyléčit. Je to do očí bijící kontrast mezi bídou a nemocemi lidí, o něž se nikdo nestará, a na druhé straně "nemocnice" pro ptáky, kterých tu všude je až nepříjemně hodně. Zas jeden z příkladů, kdy je snaha o chápání zbytečná, tak jen vnímám a nesoudím. Džínisté žijí skromně, jedí co nejméně, často drží hladovky. Pro ně je největším hrdinou ten, který zemře vyhladověním.

Teď se přesuneme do Červené pevnosti (Lal Kila) ze 17.století. Je to rozsáhlý komplex budov postavený z červeného pískovce, památka mughalské architektury. Dříve tu bydlel mahárádža, dnes je tu muzeum.

No a teď si vyzkoušíme dobrodružnou jízdu na cyklorikšách. Blanka povolá 5 rikš a nasedáme. Ona jede první a je stále otočená dozadu, aby kontrolovala, jestli se někdo příliš neopožďuje, aby se neztratil. Hlídáme si svoje batůžky, nohou se opírám o železo vpředu, abych při kličkování a brždění nespadla. Projíždíme úzkými uličkami, kde přímo na zemi mnozí vaří oběd, další spí přímo na ulici zabalený v šatech, vedle místní lazebník holí a stříhá muže, pak vidíme stojícího a močícího muže - není to výjimkou, naopak je naprosto běžné, že zejména muži vykonávají svoji potřebu kdekoliv a bez zábran. Nikoho to nepohoršuje a nezajímá, je to přirozená lidská činnost, jako dýchání. Přijíždíme k Páteční mešitě (Jama Masjid). Po dohadech u vstupu, kde se snažili na turistech trochu vydělat, se dostáváme dovnitř. Motlitební místo je pod širým nebem, celé nádvoří je rozdělené na jednotlivá motlitební místa. Je tu přístupný i jeden minaret, na nějž vystoupáme po úzkém točitém schodišti. Občas tu nastane problém, když se míjíme s těmi, kteří jdou opačným směrem. V cíli narážíme na problém, který nás bude provázet celou naši cestu - moc toho není vidět, protože smog se stále drží.

Opět nasedáme na rikši a jedeme Satrým Dillím. Uděláme tu krátkou zastávku a navštívíme krámky s kořením. V budovách ve dvoře je velkosklad koření, jsou ho tu celé velké pytle. Kupujeme si nějaké voňavé koření a odjíždíme na stanici metra. Projdeme ještě pod změtí obřích pavučin elektrických rozvodů a vstoupíme opět do metra, které nás zaveze k našemu přechodnému bydlišti. Večeře ve stejné restauraci - dnes si dám rybu, abych ochutnala i něco jiného. Jako příloha je často placka nazývaná nán (naan), která se peče připlácnutá na vnitřní stěnu rozpálené pece. Nabízejí je buď potřené ghí (přepuštěným málsem), nebo ghí s česnekem a další volbou je naan plněný tvarohem. Všechny varianty jsou moc dobré. Ty tvarohové si kupujeme, abychom měli něco ke svačině, až budeme na cestě.

Ráno se s Dillím rozloučíme, v plánu je Váranasí.

[www.ceskatelevize.cz]