Dost mě překvapilo, že do Vietnamu je potřeba vízum a dokonce i zvací dopis. V Kambodži jsem to považovala za docela běžné. Měli jsme podklady pro víza od Lukáše už nějaký čas a mohli si je vyplnit a připravit už doma. V Siam Rep na letišti vše proběhlo docela rychle a bez průtahů. Ne tak v Saigonu. Přestože pár dní stará informace o platnosti námi vyplněných papírů byla kladná, na letišti nám řekli, že jsou třeba úplně jiné papíry a samozřejmě mnohem podrobnější a obsáhlejší. Tak jsme společně vyplňovali nesmyslné rubriky, kde jsme zapsali snad i velikost bot. Pak přidat fotky a čekat a čekat a čekat, než nás úředník zavolá a dá nám pas s patřičným razítkem.
Saigon je typické asijské velkoměsto. Provoz pro Evropana úplně šílený. Všude se valí motorky, mezi nimi nějaká auta a taky kola. Vietnamci už většinou přesedlali z kol na motorky, ale jsou to pěkné stroje, většinou Hondy, které jsou tiché a nevalí se z nich dým a smrad. Vzduch tedy není plný smogu, jak by se při hustotě provozu dalo čekat. Ovšem je to problém pro chodce - dostat se na druhou stranu ulice je docela dobrodružství. Je třeba jít pomalu a více osob vedle sebe, ne za sebou. Pomalu vykročit a ještě líp zavřít oči a šouravým krokem stařenky se pomalu pohybovat vpřed a doufat, že se vám všechny stroje vyhnou. Což se většinou podaří. I řidiči jsou na to zvyklí. Dle statistiky je sice počet nehod a úmrtí při nich vysoký, ale při přepočtu na množství motocyklů jsou podle mě daleko za světovým průměrem.
Hned po ubytování (tentokrát bez romantiky ve vysokém hotelu) jsme šli do tržnice vyměnit peníze. Zajímavým zážitkem byl drink na otevřené terase na střeše jednoho z nejvyšších hotelů. To pak i to lidské a motocyklové mraveniště dole vypadalo docela mile.
Další den jedeme kousek za město do přírodního památníku vietnamské války, tedy do pověstných tunelů, v nichž zmizeli Vietnamci a vedli tu zákopovou válku. Je to rozlehlý areál, kde je možné si vyzkoušet, jak se do tunelů lezlo (což je jen pro štíhlejší Evropany). Bylo určitě zajímavé to vidět. Ale mě tu potkala nepříjemná věc - najednou mi kiksnul foťák. Mám tedy v dalších fotkách binec, jak jsem fotila kompaktem na různé paměťové karty. Některé fotky zmizely úplně, jiné jsou nesmyslně jinak uspořádané. Je to fuška se tím prokousávat. Doma jsem se dozvěděla, že je to vada už neopravitelná, prostě jsem už nacvakala fotek příliš mnoho a víc jich udělat nelze, závěrka řekla finito. Ale už mám jiný a fotím vesele dál.
V Saigonu jsme zašli i na pivo. Do pivnice, kde měli piva s nejrůznějšími příchutěmi. Nalévali do malých sklenic (asi 1,5 dcl) a každý jsme měli možnost si dát dva druhy, tak jsme ochutnali všechno možné. Něco chutnalo líp, něco hůř, něco se téměř nedalo pít. Myslím, že Češi mají jasno v tom, jak má správné pivo chutnat, a nepotřebují experimentovat. Jako zajímavost dobré, ale jen jako rarita a ne k běžnému pití.
K zajímavým budovám města patří pošta a katedrála Notre Dam. Poštu projektoval sám Eiffel, katedrála je taky z doby francouzské kolonizace.
Saigon je hodně poznamenaný válečnou minulostí, stále se to tu připomíná. Navštívili jsme i Muzeum pozůstatků války. K těm příjemnějším zážitkům patřila návštěva Čínské čtvrti.